Bunaken

Opet zdravim vsechny lidi kteri se doklikali az sem. No abych nezdrzoval, tak prejdu rovnou k veci. Po sopce v Tomohonu a jednodennim  flakacim vyletu po meste, ve kterem sme s Jancou v mistnim artshopu koupili desne levne batikovou mapu indonesie sme rovnez navstivili mistni trznici. Bohuzel nebyla nedele a tak misto hadu a netopyru byli na stole rezniku pouze dva vzvrzeni psi plus dalsich asi sest v kleci vyckavali az na ne prijde rada. Celkem to tam i pachlo. Janca dostala za statecnost meloun za par rupek a vecer jej celej do sebe nasoukala. Mel tri kila.

Dalsi den sme vyrazili opet z trznice, kde se nachazi rovnez autobusovy terminal do Manada. Museli sme busem nebot po povodnich, ktere tu byly cca pred nekolika tydny je rada silnic do Manada bez mostu a infrastruktura se nadale opravuje. Cesta ubihala celkem rychle a po dvou hodinach sme dorazili na terminak Kerombasan, kde sme celkem svizne prestoupili do mikroletu k pasaru Jengkih odkud jezdi lod na ostruvek Bunaken. 

Kolem poledniho to na pasaru resp. v pristavisti docela prazilo a jelikoz sme cekali na prilivovou vodu, aby se dalo vyplout, vzplnili sme chvilku preziranim v prilehlem warungu. Lodka na ostrov, ktery je vyhlasen jako narodni park diky sve neskutecne biodiverzite podmorskeho zivota stala 50 tisic rupek a trvalo ji to bezmala hodku nez sme se tam s ni dostali. 

 zradylko na pristavu

Na ostruvku sme se vyprdli na rady vsech mistnich nahanecu a nekterych cechu, kteri zde jiz byli a z Labuhanu (pristaviste) sme se vydali pesky kolem rezortu a peclive vybirali ten nejlevnejsi. Daniels homestay mel sice volno, ale chatky byly az prilis u sebe a navic byl narvanej belochama, kteri divne cumeli a to se Janine nelibilo. Mistni manazer slevit nechtel a za osobu na noc si rikal 200 tisic rupek. Pochopili sme ze ma plno a tudiz mu to sype a tak neni proc by mel na bule setrit. Poradil nam Kus Kus, kterej by moch jit na 175. Jenomze kdyz sme k nemu dosli tak byl celej zavrenej. Dle mistniho prochazejiciho se domorodce jsou prej majitele nekde na oslavach vanoc. Ty jsou zde ostatne docela dlouhe. Vsude zde jeste v unoru visi svitici retezy, ozdobene stromky apod. 

 pantai ve Bunaken village - zapad slunce

No nakonec sme se dostali a to i se stestim do Lorenzova homestay, ktery je opravdu velmi vzdalen od vesnice a vsecho ostatniho smerem do centra ostrova. Lorenzo nas privital plznulou cestinou se slovy "mam studeny pivo levny" a v podstate tim si nas ziskal po celou dobu pobytu na bunakenu. Mel posledni volny standard za 150 rupek na hlavu a noc. Jelikoz v tom bylo i jidlo a vetracek s moskytierou, tak sme se nechteli plahocit dal a kejvli mu na to. Janicka sice na chvilku vybehla pred chatku, nebot ji z koupelny prez nohu prebeh vystraseny cca 10 cm pavouci velikan. Nicmene do konce pobytu sme ho jiz nevideli. Pokoj byl skromny a pres noc se nam nad nim prohaneli mrouskajici se kocky. Co si ziskalo Jancu bylo ale jidlo. To se panu Lorenzovi musi opravdu nechat. Skvele cerstve ryby, hodne zeleniny a co vic, jeste nas privitali hudbou na improvizovane sestavene nastroje. Cela Lorenzovic sebranka je skvela a jeho homestay neni vubec tovarna na zdimani rupii z bule. Studeny pivo levny tady bylo za 40 tisic, coz se da oznacit vzhledem k mistnim predrazenym potapecim rezortum, kde se obycejne plati okolo 30 EUR za noc docela levne. 

Cely rezortik je strcen bokem na pantai Pangalisang, ktera je odvracena od usti rek z Manada. Je tak na ni mene odpadu nez na druhe plazi Liang, na ktere je krasne jenom to, ze se tam da koukat na bozi zapady slunce. Snorchl byl uzasnej. LP nekeca, tech koralu tam fakt muze bejt 300 druhu a ryby nespocitane. Mistama ste v akvarku, kde vas miji snad vsechna zabrohavet sveta.Ke koralum se vsak musite prodrat mangrovovym porostem, ktery ma cca 50 metru tloustku. Nastesti byl pro snorchlisty vybudovan u rezortu mensi chodnicek. V mori musite plavat cca dalsich 50-100 m k hrane utesu, kde se akvarko odehrava. Jelikoz sou tam celkem silne proudy, tak sme si napidruhe jiz vzali ploutve, jinak si clovek obcas slusne zaplave na miste kdyz to tahne. Doste se tam taky micha tepla voda se studenou az je to i videt jak se to miha pred ocima. 

 Lorenzos big band

Ostruvek je rovnez krasny na prochazky, krome motylu jej brazdi volne mistni prasata. Neni problem vyplasit male sele behem prochazky, nebo pri nocnim navratu potkat na ceste statneho knoura. V centru ostrova je mala vesnicka s kostelikem a na druhem konci rovnez mala vesnicka bez kosteliku, ale s pristavem. Cele to tam pohani dve agregatove stanice, ale rezorty maji sve vlastni. Zrejme statni energie je pouze pro domorodce. 

 bordel na pantai Liang

Vesnicka Bunaken village ma take jeden kostel jak z pohadky a rovnez i mesitu pro vecne se roztahujici muslimy. K tem mam po letech uz jenom jednu poznamku. Sou to prasata. Jak stylem zivota tak i chovanim. Ale pryc od tech cunat opet k prirode. Na prochazce jsem urval z mistni palmy jednomu mistnimu domorodci, co si mistni palmu radne nehlidal kokosaka. Toho jsem si u Lorenza nechal otevrit macetou a celyho ho vypil, nebot Janca ma v indonesii sosacek pouze na kolu. Byl vybornej. Cely 4 dni na Bunakenu byly suprovy a vlastne sme je pouze prosnorchlovali a proopalovali. Navic nam delala spolecnost Anna a Wolfgang, dva rakusane z nichz Anna pochazi ze Slovenska, ale s Wolfikem uz to 30 let tahnou v jedne male vesnicce u Linzu. Do Indonesie a Asie vubec jezdej taky dlouho a tak sme si s Wolfgangem notovali v indonestine neb ji umel stejne plynule jak ja a neb sem od maturity prakticky nemcinu nepouzil :).

Akorat jedna vec je na Bunakenu nahouby. Kdyz chcete odjet v nedeli tak jedine charterem, pac Pablic boat v nedeli proste nejezdi. Nakonec nas to moc nestalo, obzcejne je do Manada za 400, ale nastesti se nasla jedna starenka, ktera se pripojila, nebot ji doslo v chatce ctivo a musela tudiz do Gramedie (mistni knihkupectvi).

 v Manadu za obchodakem

Vlastne sem vam o Bunakenu toho moc nenapovidal, ale ono ani nebylo co. Ty 4 dny sme se jen flakali a opalovali a to proto ze mame dovolenou a nejsme tady vod toho aby sme kvuli vam furt nekde litali a psali sem vo tom. 

V nedeli sme se charterem dostali do Manada, kde nas Lorenzo odvez jeste autem do Matahari obchodaku. Tam sme zasli do pizerie a Janca si tak po nekolika tydennim rejzovani dala konecne buchtu. Nasledne sme nasedli na bemo do terminalu Paal 2, kde sme presedlali na jine bemo az na letiste, kde sme byli tak kolem devate vecer. Check-in byl v 5 rano, tak sme se natahli pred letistem na vytrenou podlahu a schrupli si. Proc platit za hotel, kdyz je venku v noci 25 stupnu. Rano sme se nalodili do letadla, ktere nas prez Makassar hodilo do Denpasaru, kde nyni bydlime v kosu u Maxe. Mame motorku za 40/den, arak uz nepiju pac sem mel misto hlavy po ranu sklenik a tak si davam pouze bintoury. Krapet tady nakupujem a od zejtra zacnem delat vejlety. Uz sme byli na masazi, kterou si zejtra pro uspech zopakujem. Tot vse. O Bali vam uz nic psat nebudu, pac bych se opakoval. Beztak uz ste tady vsichni byli a znate to tu lip nes ja. No, tak ja jedu do kosu si sezrat kilo rambutanu, kterej tady zrovna dozrava. Pic.

Gunung Lokon

Zdravim opet ze Sulawesi vsechny rostaky a rostenky v Cechach, kde se jiste lyzuje a pivo tece proudem. V tomohonu stale bydlime v Happy Flowers home stay za krasnych 200 ribu za pokoj se snidani, ktera je slozena z toustu, marmelad, utely, arasidoveho masla, dzusu a paru voslych nedosmazenych ok. Po jedne takove snidani sme se rozhodli vystoupat na mistni nedalekou sopku Gunung Lokon a to ve stopach Krocanu, kteri na ni vysplhali nekolik let nazpatek pri sve predsvatebni asijske ceste.

Po snidani nam Ibu v hotelu rekla ze musime pred stoupanim absolvovat registraci na misnim urade pro sledovani aktivity sopky. Na to sme se samozrejme vyprdli, pac nebudem ztracet cas behanim po meste abychom si vyslechli pohadky o tom jak je to nebezpecny a jak se mame nahore chovat. Zakladni instrukce o climbingu sme dostali uz v cechach od krocanu a tak sme se vydali dle mapky, kterou nam Michal peclive na googlemaps nakreslil. 

Cesta se ubirala kolem zemedeslych poli a nasledoval pruchod kolem mistni skladky a tezebni spolecnosti, ktera tam zrejme doluje kameni. U vdhodu na cestu k sedlu se na nas prilepil jeden mistni delnik a s vidinou nejake odmeny s nama usel asi km do kopce nez mu doslo, ze mu dame naprosty hnedy exkrement. Jelikoz sme si prispali, tak sme udolim, ktere vede do sedla ke krateru sli v polednim case. Slunce nemilosrdne rozehrivalo lavovy kamen, ktery udolicko tvori a tak sme se museli casto mazat opalovacimi kremy abychom se zase nesloupli jako posledne. Udolicko pomalu zmizelo a pred nama se objevila krasna sopecna mesicni krajinka. Krater je v sedle mezi dvema kopci a to ze je skutecne sopka velmi aktivni dokazovala vrouci kyselina sirova, ktera se odparovala do blizsiho okoli. Nahore sme byli prekvapeni nekterymi kusy lavovych kamenu vyvrzenych z posledni poradne erupce. Nektere musely mit desitky tun. 

Pocasi se nam ten den opravdu povedlo a posileni susenkami a ja salakem sme se vydali zkusit vystoupat na jeden z vrcholku sopky. Od posklednich destu se z kopce ztrhlo nekolik svahu a temi bylo mozne se pod vrcholek dostat. Bohuzel jak krocani rikali, ne az na vrchol, nebot jeho povrch byl zarostly vysokymi travinami s konzistenci bambusu.  Nakonec sme se dostali tesne pod sedlo vrcholu a tam sem jeste zkousel pro Jancu vyslapat v travinach cestu k vrcholu, coz se mi samozrejme nepovedlo.V travinach ale zije rada druhu ptactva a rovnez sme byli ohromeni nekolika druhy pestrobarevnych motylu, kteri nam litali pred cumakem.

Pohled dolu byl vsak uzasnej. Bylo videt krapet Manado a prilehle ostrovy. Nahore sme sedeli krpaet dlouho a jelikoz se zacalo stmiovat tak sme vyrazili pomalu zpatky do rezortu. Cesta dolu nebyla snadna, nebot melka puda byla podmacena z poslednich destu. Jance to krapet uklouzlo a tak ma po cca 15 metrech bobovani jemne sedrenou coudel a lokytek. Nicmene prezila a to by nebyl prvni vystup na sopku, kdyby si clovek od ni neodnes nejake to bebicko. 

Dole sme se v sedle jeste zastavili u krateru a krapet zirali co vulkany dovedou. Dolu uz to celkem slo a pomalu pri naedchazejicim veceru vysel i srpek mesice, ktery zde ma tvar pismene U. Spodek cesty uz sme museli dolizt s celovkama, nebot se zde stmiva opravdu rychle. Ten vecer sme byli unaveni tak, ze sme cel;ej nasledujici den pojali velmi odpocinkove, uz s ohledem na predchazejici 27 hodinove rally pres pulku Sulawesi.  

Tantena - Tomohon

No jen v kratkosti doplnim prispevek o presunu prez pulku Sulawesi. V Tantene sme se rano probudili do krasneho pocasi a ja s Ninem sem jel ceknout auto do Tomohonu. Na druhym terminalu sem ukecal cenu z 400 na 300 000 Rp. za osobu a cas byl stanoven na jednu. Misto aby nas ale ridic vyzved v domluvenej cas, tak kupodivu na indonesii nezvykle uz okounel na rezortu o hodinu drive.

Tak po rychlem zabaleni krosen a rozlouceni sme nasedli do auta, ktere jeste asi hodinu krouzilo po Tentene a nabiralo lidi a ruzne krabice s vecma. Jedna z krabic obsahovala manga, coz nepochopim. Nyni je v indonesii musim manga resp. obdobi kdy sou vsude na kazdym strome. A tak se jeden indonesan/ka rozhodla proste poslat autem nekomu z pribuznych krabici plnou mang pres pulku Sulawesi. Tem z vas, kdo znaji mistni komunikace a styl rizeni nemusim nic vysvetlovat, snad jen krapet predbehnu vypraveni, kdyz prozradim ze se dovez dzus. Nicmene ridic dostal za dovezeni krabice zaplaceno a tak se vyrazilo. Cesta do Posa docela jeste usla, ale smerek severu to slo s kvalitou silnice hodne dolu. V aute sme byli obklopeni batohy a krabicemi a navic sme vyfasovali sedadla na zadni naprave, ktera mela tlumice jiz davno za hranici zivotnosti. Cim vice sme se oddalovali od Posa, tim vice pribyvalo useku, kdy po 200 m krasne silnice nasledoval 50 m usek plny tankodromu. Ridic si samozrejme nebral ohledy a vesele si upaloval pres doury 80 km rychlosti. Zatacky si krasne najizdel do protismeru a projistotu zatroubil nebo probliknul dalkovejma. Predjizdeni mu taky nedelalo problemy. Stacilo zajet za pomalejsi vuz a proste napalit dalkovy a dle mistniho zvyku jej pak predjet.

Auto kterym sme jeli melo honosny nazev MR. COMBAL. Coz pro nektere priznivce stejnojmeneho festivalu urcite znamena znameni jisteho druhu osudu, ktery v tomto pripade ke me a Jance byl kruty. Rano uz sme dorazili do oblasti Gorontala, kde silnice opet dostaly povrch a slo sem tam i nachvili zamhourit oko, coz nas rally ridic v klopenych zatackach obcas prerusil. Do Tomohonu sme dorazili tesne pred setmenim a ubytovali se v Happy Flower, kde maj sice standard room za 200 000 Rp., ale nase zada potrebovala po 27 hodinach zbesile jizdy komfort a ten tady byl nalezen. Po ubytovani sme se sli projit na veceri a Janca po 14 dnech nudli a rejze konecne objevila indoneske KFC a tak si mohla dat s chuti dvojite hranolky. Zitra dem na Lokon, tak drzte palce at vydrzi pocasi. Vypada to slibne.

Narodni park Lore Lindu

Tak, rok se s rokem sesel a Janicka mela zasejc narozeniny a nutno dodat, ze je stale krasnejsi. A co jineho dostat k narozeninam nez dvoudenni trek v pralese narodniho parku Lore Lindu. 

Z hotelu Tropicana v Tantene u jezera Poso, ktery mohu vsem cestovatelum doporucit, sme vzrazili po mensi snidani okolo desate vozem do vesnice s nazvem Bomba. Cesta autem byla celkem unavna, nebot sme museli prejet cely hreben pohori ponicenou cestou, kterou urputne opravovali mistni cestari. Nas pruvodce se jmenoval Nine a sehnal nam na odvoz Toyotu s obsahem 1.3 l. Clovek by neveril, co vsechno tohle auto zvladne. Cesta se misty ztracela a byla ponicena z mistnich prutrzi mracen. Do tohodle terenu by ste nevzali ani tank, ale nas ridic s citem vjizdel do bahnitych koleji a der v asfaltu. Jina cesta do Bomby vsak bohuzel nevedla. V prubehu presunu sme zastavili na nudle a na foceni u kokakolove reky, jak ji mistni nazyvaji. Kokakolovou barvu ma proto, ze dle naseho soudu do ni vteka voda z nahornich raselinist.

V Bombe sme zastavili a presli novy provazodrateny most prez reku Lariang nebo tak nejak, jejiz nazev sem uz zapomel, ale je jedna z nejdelsich na Sulawesi. Ve vesnici Kolori cinta, sme si dali caj u naseho pralesniho pruvodce c.2 Jonase. Je to zemedelec, ktery se v pohori vyzna jiz leta, ikdyz podle vyhledu bychom mu 49 let nehadali. Mozna to jen tak placnul a ani nevi kolik mu je. Mr. Jonas, si omotal starej pytel s nadobim a zasobama okolo zad a vyrazili sme smerem k pralesu. 

Cesta vesnickou se ubirala prevazne kakaovym sadem, ktery se nahle ztratil a taksme nabrali smer vzhuru pralesem. Teren byl nemilosrdne prikry. Prvni prenocovaci misto bylo situovano nekde na svahu pohori narodniho parku. Slozili sme u dreveneho pristresku batohy a nasi dva pruvodci se zacali otacet. Pridelali celtu, rozdelali ohen a dostali sme caj. Pomalu se smrakalo a mistni hmyz zacinal pridavat volume. K veceri sme meli rejzi s nudlema a zeleninou. Obcas sem tam sem si cucnul araku na zahrati, ktery sme sebou tahli v male lahvicce od kokakoly. Kolem sedme uz byla uplna tma a pralesni hmyz jel na plne obratky. Janicku si s celovkou oblibil jeden druh obri mouchy a neustale se ji sapal k hlave. Kdyz se po zhasnuti celovky hmyzi problem vyresil, rozedlali sme spacaky a natahli se na brutlne kamenity povrch s dvema moznostma polohy kratkodobeho spanku.

Janci oblibeny druh hmyzu

Po zhasnuti celovek uz byly videt akorat svetlusky a praskajici ohen. Myslel sem si, ze nam jich par zalezlo pod pytel na kterem sme spali, ale byly to svitici houby ! Nikdy v zivote sem je nevidel, ale v naproste tme je to uchvatne vedle nich usinat. 

Rano se kvapne probudil Jonas, ktery spal jen tak skrcen u ohne a zacal pripravovt caj. K snidani sme dostali roti s cokoladovou, tvarohovou nebo fikovou naplni a po zbaleni vercajku sme se vydali do kruteho kopce. Cesta byla obcas krute zarostla, plna bodlaveho rotanu z ostny a tak musel Jonas machat macetou jak divej.  Celej den sme lezli ten hnusnej kopec, presli sme asi dva potoky, minimalne desetkrat kazdej uklouzl az sme se dodrapali na vrchol. Behem cesty sme videli nejaky motyly, par ptaku, jinak celej prales byl oproti tem sumaterskejm docela poklidnej a na okraji kterej sme prosli bez makaku a jinejch vetsich primatu. Kousek pod vrcholem byl rozbalenej druhej tabor, kterej musli nasi dva pruvodci krapet predelat, aby se tam dalo prenocovat, nebot drevo pristresku bylo docela prejety trouchnivelosti. Mam z toho krasny 15ti minutovy video prispevek, ale to az doma.

Kdyz nam postavili pristresek, zacalo krapet cedit a tak sme zalezli a za soumraku zacali jist rejzi s vejcem a zeleninou do ktery primychali nasi pruvodci Rotan. To je ta pichlava svine, ktery sme za celou cestu meli nohy samej trn. Alespon duvod jak se ty svini pomstit. Po veceri prestalo cedit uplne a uz za tmy sme s celovkama vyrazili hledat Nartouny. Bylo jich kolem nas v jednu chvili snad desitky jedincu, jen uz byli na vetvich vysoko nad nama a dolu se jim nechtelo. Ono se na ne asi musi za soumraku kdy slejzaj lovit hmyz. Byl jenom slyset ten jejich charakteristicky mlaskaci piskot. Marne sme jeste pred spanim prohledavali celovkama kmeny a vetve stromu. alespon za jejich srkaveho piskotu sme usinali. Noc byla krapet chladnejsi, no jak byne, kdyz sme byli nekde na vrcholu hrebenu. Spali sme tentokrate na klackach vystlanych lupenim z kapradi. Na zada teda obe prespani nic moc. Opet mate tak dve moznosti jak pretrpet kratkodobym spanim pralesni noc. Rano uz sme jenom zabalili vercajk, Jonas si zabeh pro nejaky liany, ktery potreboval nadoma a drsnym terenem pomalu seskakovali zpet do vesnice. Jonas ve predu byl neustale atakovan od Janci cestinou ve smyslu, kam a kudy nas to zase ten deda vede apod. Nicmene po kratkem asi hodinovem sestupu se pred nami otevrel vyhled na cele udoli.

Janicka tady videla sveho prvniho radneho pavouka a tak sme opet vytasili fotaky a dokumentovali. Seslap az dolu do vesnice mezi kakaove sady uz byl celkem hracka a dost nam pomoh Jonas, kterej nam par sekama macetou udelal docela dobry pralesni trekovy hole. 

V pulce kopce se ale oddalil do vesnice zariznout slepici abychom meli co k obedu. Mezitim sme s Ninem zasli na upati hor k vodopadu a castecne ze sebe umyli pralesni pot. Ve venici uz prales zase vystridal zkoumajici  pohled mistnich, nebot sme ve vesnici byli po dlouhy dobe jedina bule navsteva. Kor Janca se svoji vejskou byla pro mistni pozdvizeni.

Kdyz sme slupli slepici s rejzi a ja si samozrejme dopral i krapet chilli, tak sme po chvili cumeni do blba nez dorazi ridic vyrazili opet zkrz vesnici a provazovej most na cekpoint, kde nas vyzvedla Toyota. Tentokrate uz nas ale nevez opatrny muz stredniho veku, ale o neco mladsi kapucak, kterej Toyotku vubec nesetril. Mastil to sni dira nedira do Tanteny jak blazen. Cestou sme ale precejen mozna Nartouna videli, teda resp. Janicka zahlidla cosi ve vetvich o jeho velikosti.  

Air Terjun Saluopa

Zdravim vsechny rostaky a rostenky. Po probuzeni kolem 9 hodiny nas cekala snidane v podobe bananove palicinky a nakrajeneho ovoce. Dnesni den pak byl ve znameni motorek. Pucili sme si jednu s plnou nadrzi, nasadili helmy a poradne proklepali prdele, protoze zdejsi cesty kolem jezera poso jsou sama dira. Z nasi Hondy 125 sme obcas na rovinkach mastili az 80km/h. Pocasi nam stale preje a z nasich cervenych tel se zacala potydnu loupat prvni vrstva. 

Rano jsem odeslal na mistni poste pohlednice k tem stastnejsim z vas. Dohromady jich bylo deset. Jestli jich dojde polovina tak se to da pokladat za uspech. U kantor pos jsem potkal trojici moravaku [Michal,  Lukas a Pavel]. Meli podobny denni program a tak sme se s nima potkavali na ceste k mistnimu kaskadovitemu lesnimu vodopadu Air terjun Saluopa. Ten je vzdalen cca 15 km od Tanteny nebo Tenteny, jak chcete. Cesta je krapet klikata a vede pres ryzova pole a vesnicky s kostely a konci mensi cestou zkrz ulicku plnou hinduistickych chramecku a dale mezi sad plnej kakaovniku. Janicka ma od prvni chvile v planu domu privest kakaovy bob. Tak je timto stromem fascinovana.

Kdyz sme zaplatili harga masuk (vstupne), ktery bylo 5000 a 2000 parkovny za motorku, vydali sme se podel potucku pralesnim smerem do kopcu. Po cca 500 m sme se ocitli u prekrasneho vodopadu. Ma nekolik teras a studenou pruzracnou osvezujici vodu. Samozrejme sme se v ni oplachli a osvezili. V tejsnu zde opravdu moc lidi nepachne, ale stejne sme se tady potkali s kupou studentu motorkaru, kteri brazdi indonesii na svych brutalnich strojich s obsahem pres 1000 ccm. Po vzajemnem pozovani pred jejich fototelefony, jsme se potkali s klukama z Moravy a spolecne vyrazili na plaz nedalekeho jezera Poso. 

Na plazi, u ktery je camp podobnej vodackymu taboristi kvuli nam otevreli kuchyn a dali nam bintanga a smazenou rejzi a nudle. S klucima sme kecli o jejich zazitkach z Tana Toraji a my jim zase naoplatku predali dojmy z Togianu. Nasledne sem sel prozkoumat se svym podvodnim obalem na fotak prilehlou plaz. U brehu se dalo pozorovat hejno krevetek, nejaci krabici a hejna malejch rybicek. Na brehu mezitim mistni starik strasil Jancu s klukama historkou o monstru, ktere stejne jako na Lochnessu tak i tady udjne zije. Ma obri ociska, ktery sviti. Kdyz sem mu rek, ze kazdy velky jezero v indonesii ma svoji priseru, tak se nedal presvedcit, ale uz me placal po rameni. Vyklubal se z nej palubni inzenyr v penzi, kterej makal dokonce v Padangu a kdyz uz mel radost z toho, ze i ja sem tam travil svuj cas, tak sem mu odkejval, ze sem taky protestant a krestan jako von. A uz sem byl jeho. 

Nejak se nam pak ta konverzace protahla a s klukama sme dojizdeli pomalu za tmy zpatky do Tanteny. Zajimava zkusenost opet s bankomaty se nam stala pri vyberu z ATM Mandiri. Pavlovi, kterej mel stejnou embosovanou Visu jako ja to nechtelo dat ani rupii. Rozdil mezi kartama byl akorat v tom, ze von mel CSOB a ja KB. Tak uz to prestavam chapat, jakej je v tom hacek. Nekery bankomaty treba ani Visa neberou a uprednostnujou mastercard. No hlavne ze mi v KB neblokli kartu ikdyz meli ty tendence a Jakartske vybery povazovali za zneuziti. No zitra jedem na dvoudenni trek do jungle, tak nam drzte palce at uvidime Nartouna celebeskeho. Zatim se nam tady dari vsechna nase predsevzeti. Jo a mame vyprany pradlo, takze nesmrdime. hehe. Cusik zase v pristim dile o indonesii a jejich nadherach, nemocech, problemech a zivote tady. 

Ampana - Poso - Tantena

Zdravime opet lidi a drzime palce Matovi Kockovi, aby to stema ledvinama dobre dopadlo.  Nas vylet pokracoval prijezdem z Wakai do Ampany, ktera je takova prestupni vesnicka mezi vnitrozemim a Togianskyma ostrovama. Plavba lodi Lumba - Lumba trvala bezmala 5 hodin a stala nas 50 000,-/osobu. Do pristavu sme dorazili celkem natreseni, nebot sme vegetili celou cestu nad lodnima sroubama a strojovnou. Hotel Oasis, kterej stal v economy verzi 120 000,- za noc byl celkem fajn. Zprvu se zdalo, ze nas budou obtezovat celou noc komari, ale nakonec to bylo indoneske karaoke, co nam s Jancou nedalo spat az do jedne do rana.

Po prijezdu sme si hodili bagly na pokoj a sli do warnetu a na veceri. Janca uz po tech rybach krapet zavetrila kure a tak sme si dali indonesky KFC style s rejzi a nudlema. Cestou zpatky sem potkal noveho indopritele Rifala. Zprvu nas prekvapilo, ze dalsi cesta smerem Poso se zkomplikovala tim, ze busy jezdej akorat v devet vecer. To by znamenalo pockat dalsi den az do vecera a buhvi co jeste. V uvahu byla moznost si dat charter auto do Posa za 400 000,- ale to by bylo nechutny plytvani prachama. Nakonec sme se ale vesli do jendoho minibema a koupili si listek na devatou rano za slusnejch 70 000,- na osobu. Janca se sla vykoupat a ja kecal s Rifalem za zvuku indoneskeho karaoke dlouho do noci.

Vypadlo z nej ze je stejne starej jako ja a ze ma uz 5 deti a ze manzelka dobre vari. Taky rikal, ze ve zpravach davali ze v Tomohonu a v Manadu je banjir (povodne) a to nam krapet zhatilo plany na vylet. Prej tam misty voda vystoupala az na sedum metru. Tedko to asi tak strasny nebude, ale asi se tam bude delsi dobu uklizet a davat dohromady infrastruktura. Takze jeste krapet popremyslime jestli to na sever ma cenu.

Rifal nas ale zval k sobe domu a ze tam klidne muzem zadaco vegetit a delat vylety do okolniho narodniho parku. Takze se nam otvira alternativa nasmerovat to pak pres Luwuk na Banda island, kde je taky prej dobrej snorchl a buleho noha tam mockrat za rok nevkroci. Alespon se dozvite neco z jinejch koncin Sulawesi.

na ceste Ampana - Poso

Cesta z Ampany do Posa byla krapet delsi jako obvykle. Zastavovalo se ruzne na obed, pro ruzny veci, ktery se musej premistit na ceste a pak taky pro manga, protoze je zrovna jejich obdobi, kdy sou. Takze tady papame manga. Na ceste sem koupil balicek asi cca 2 kila za 5000,- (10 Kc). Za to byste u nas v marjketech koupili sotva pulku manga :). Do Posa sme se nedostali anobrz jen na jeho vychodni terminal, kde nas vyhodil v cca 2 hodiny odpoledne nas minibemista. Na terminalu typek rikal, ze bemo smerem k Tantene jede za hodinu. Ale znali indonesologove uz vi, jak to tady chodi. Za hodinu nam zavolali ze silnice klimatizovanyho ridice, kterej chtel za odovoz do Tanteny 2 kila. Tomu sem vysvetlil, ze sme z chudyho kraje a tak nahodou kolem projel ridic, kterej mel jeste dve mista do Tanteny volny a ukecal sem ho z 50 na 40, coz sem mu vlastne jeste dal 10 navrh oproti normalni cene, ktera jak sem vyzjistil od jinejch mistnich je okolo 30 za osobu. Ridic byl ale celkem fajn a cesta do Tanteny nam netrvalqa dyl jak tu hodku a pul, kterou si lze v LP precist. Hodil nas i do Hotelu Tropicana, kterej je krapet v kopci takze je docela i vyhled po okoli. S jednim typem, kterej se menuje Nine a kterej se na nas okamzite prilepil sem zacal domlouvat a smlouvat trip do narodniho parku Lore Lindu.

ikan bakar na zastavce ve warungu 

Nas ukol je v nem jasny. Chceme videt a natocit Nartouna celebeskeho. Jo a taky trochu botanizovat. Prej se tam daj  videt nejaky megality, ale s Janickou sme se shodli, ze nejsme na nejaky sutry zvedavi a tim se taky ubiralo smlouvani. Nine si rek nejprv za dvoudenni trek 3.6 milionu, ale musel sem mu znova pripomenout ze sme chudy bule. Nicmene pod 3 mega sem ho nemoch dostat. Furt se osival tim, ze ridic s autem je drahej. Tak uvidime co za tu cenu uvidime.

Jinak zejtra si pucime motorku, kterou si opet nadsadil na 150/den. To sem mu mistrne oponoval, ze muj jisty kamarad tady byl prede mesicem a pucoval si ji za 80. Spolknul mi to a rek, ze se pokusi nejakou do stovky sehnat. Vemen. Ale uvidime jak to vsechno doapdne. Zitra dem prozkoumat ten vodopad, jak byli krocani a krapet se vyprasime na plazi u jezera. Tak se zatim mejte a ja nevim jak janicka, ale du poveceret netopyra s rejzi.

Gorontalo a cesta na Togeany

Tebuch ulisni ctenari meho blogu. Je nedele a vy prej cumite, jak je venku zima. Tady je nedele a my se potime a smrdime. Nastesti to delaj i vsichni okolo nas. Ale opet pekne od zacatku.
Pri priletu do Gorontala nas provazel standardni komunikacni sum a v relaci s nizkou urovni signalu jsme byli predhozeni k informacim, ze  Ales udajne odletel do Cech a lod ,ktera mela z Bumbulanu odjet uz celej leden nejezdi ve 4 odpoledne ale v 8 rano. Ridic si rekl pry udajne standardni cenu ctvrt milion za cestu z letiste do hotelu Melati [35 km].

Gorontalo

Z hotelu Melati v Gorontalo jsme potkali pana ucitele Abdula, co uci v SDA anglictinu. Mnoho slov sme s nim neprohodili, ale vzal nas do noveho budhistickeho chramu pro neuveritelnych 300 vericich. Z chramu byl paradni vyhled a nejak nam z nej vytravilo. Abdul nas tedy zavlekl k pasaru, kde byla rada warungu a tak sme si dali opet pro uspech nasi goreng a avokadovy juice. Sice sme mu naoko slibili, ze az se vratime z Togianu ze pudem posprechtit s jeho zaky na zakladku, ale vite jak to v indonesii chodi. Podle me se stal slavnym ucitelem anglictiny uz jenom proto, ze se s nama prosel po meste. Po te prochazce sme se cekoutovali z hotelu a do pristavu se nechali odvezt motoriksou, ktery se zde menuje Bentor. Na Lubuhanu [pristavisti] uz stala lod. Koupili sme lupeny do bussines class za 89000,-Rp. a dobre sme udelali. Economy byla plna chrapajicich jilbabistek, jecicich deti a ostatnich kouricich. Lod vyrazela za tmy okolo 7pm po trech vystraznych sirenach.    Cesta nocni lodi byla v klimatizovane lednici osvezujici a shlednul sem celou skalu kung-fu filmu z produkce Honkong. Rano kolem 7am sme dorazili do labuhanu ve Wakai. Hned se na nas sesypali nahaneci z rezortu. Vybrali sme si Pondok Lestari na Kadidiri, kterej byl nejlevnejsi. Lod z naseho rezortu vsak nedorazila a tak sme vyuzili Adnana aby vysvetlil mistnimu rybari, ktery nas tam chtel za prachy odvest, ze mu to Ibu v rezortu zaplati.

  Gorontalo - nove postaveny budhisticky chram 

V Lestari na nas zbyl posledni pokojik za 100 000,- na noc/os. Docela to slo. Rano vam daj dve mensi palacinky, k obedu rejzi s volskym okem a k veceri prozmenu rybu s rejzi. Na Kadidiri sme zustali az do nedele [4 dny]. Po prijezdu sme sli okamzite na snorchl. Po 20ti minutach a naslednych 15 minutach na rucniku na zadech sme chytli krasnou cervenou a to i pres masakralni impregnaci 30tkovym faktorem. 

Na Kadidiri jsou celkem tri rezorty. Pondok Lestari, kterej ma mensi cikanska rybarska rodinka. Dale Black Marlin, kterej udajne vlastni britove a je z hlediska ubytovani a cen o tridu vejs. Brazdi ho asi desitka mistnich nagelovanych yamestnancu teenegeru, predstirajicich zvejkani a tvaricich se vubec zapadacky. Maj tam kulecnik a pivo Bintang za 50 000,- Posledni je Paradise resort, kde meli Ankera, ale rovnez za 50 :{. Ten je opravdu nejluxusnejsi a taky byl krapet prazdny a zrejme to nikomu ani nevadilo. V tomhle resortu dela Emi [divemasterka]. Vezli sme ji od jednoho kamarada z Gorontala jmenem Adnan mop. Jen si nas votukla jesi budem dajvovat a kdyz zjistila ze sme snorchlisti, tak hned presedlala na jiny bule. My sme stejne to podstatny vydeli z hladiny. Kolem plaze u rezortu jsou koraly krapet ponicene, ale je tam utocici rybicka a Janca nasla i klauny. Bohuzel zadna zelva ani utesovy zralok. Treti den naseho pobytu  konecne jeden slizkotlustej pomrtvici asi australan, kterej tam jezdi vypotit hamburgry zpunktoval zbytek linejch belochu k nejaky akci a jelo se do jellyfish laguny a snorchlovat na plaz Karina. Obe mista vzdalena od rezortu cca 3 km po mori. Takze se neco delo a krapet se zahnala nuda tvorena jinak spolecnyma snidanema, obedama a vecerema, kde se bile kobylky sebehnou s pravidlem kdo driv pride nejvic zere. Vecer stejny slizoun obeh buliky a vzrazilo se hledat do jungle nad resorty Coconut craba. Toho sme nakonec uspesne s pomoci 4 psu nasli a donesli mezi zarakovane [arak - mistni palenka] belochy. Posledni den na Kadidiri jsme trochu oklepali cervenou kuzi a ja rozcesal po umzti Janiccinu bujnou hlavu. Odpoledne sme si pujcili kajak a odveslovali k jedne mistni rybarske vesnicce na jinem ostruvku. Tohle vrele doporucuju, nebot plujete o samote primo nad koraly a dycha na vas zivot mistich, kdyz je mijite na lodkach s moturky. Pod sebou mate jenom akvarko. Vraceli sme se skoro za tmy a Janicka udajne nakonec jednu karetu vyplasila.  

 Coconut crab z Kadidiri

Jinak k tem kokonatakum. Vsude tady maj nory. Jenoho sem dokonce vystopoval sam, ale bylo to mlade, ktery by se veslo do dlane. Ten kousek nahore mel poradnou silu, tahal sem se s nim o klacek a nepustil ho previt. S rejzi sme ho nakonec nemeli, pac byl vypusten zpet do jungle. 

Pantai Karina - hned vedle laguny s nezahajicima meduzama

No kdyz to vsechno shrnu, tak je Kadidiri jenom misto pro relax a moznost se priopalit ci juknout se po koralovem bohatstvi indonesie. Ale jako narodni park se to asi vyhlasilo pravem. Jako indonesolog tomu davam tak 6 z 10. Ted sme v Ampane kam sme se preplavili z Wakai. Konecne se dem vysprchovat z relaxu a zacnem konecne pripravy na Danau Poso a Lore Lindu, kde se bude konecne botanizovat ! Ceka nas cesta pralesem, ktery snad Janicka udejcha. 20 minutovy test za resortem na Kadidiri byla asi krapet z formy, ale to se doladi. Sulawesi zdar a uvidime se v pristim dile. 

Cesta napric svetem s koreanskym letem

Tak abych zacal od zacatku. Na letisti Vaclava Havla jsme byli na cas a dokonce jsem potkal i Lenku Kirianovou, ktere jeste jednou dekujeme za specialni dortik, kterz pri letu do Soulu bodnul. System kterym se korejci staraji o sve pasazery je noblesni. Ihned postartu je precpou a nalejou abz pak poslusne spali a neobtezovali. :] Cely leto do Soulu byl prakticky bez turbulence a pristani v jizni koreji hladke. Na letisti v koreji neni zadnej signal, ale bozi masazni kresla a odpocinkova zona.

 Janicka na drticim zadostroji v Soulu

Dalsi let do Jakarty byl rovez v pohode. Po dosedu na letiste Soekarno haty, jsme okazite predbehli vsechny sikmovoky kolegy a koupili si visa, ktery stoji stale 25 dolaru. S imigracnim urednikem sme si v indonestine zavtipkovali. Nebozi korejsti kolegove byli behem vystavovani nasich viz prirovnani k bande splasenych pand. Na letisti jsem se s pomoci me platebni karty stal multimilionarem a nasledne nasednul s Janickou do zluteho zdarma busu, ktery nas preplnen starickymi muslimskymi skauty do vnitrostatniho terminalu. Tam sme si s Janickou dali nasi goreng a koukali jak Chelsea zdrtila doma Manchester 3:1.

Ranni schnitzlova siesta na vnitrostatnim terminalu v Jakarte

Ranni let pres Makassar do Gorontala byl z hlediska turbulenci o neco vyzivnejsi, ale Janicka uz po cca 40 hodinach bez kvalitniho spanku stejne jako ja upadala do komatu, tak ji ty propady uz moc neprisly desive. V Makassaru docela lilo, ale v Gorontalu uz to bzlo celkem protrhle. Tam nas take cekal Mr. Syadik, razny to chlapik, ktery se nas diky Alesovi Vostrakovi ujal a dovez nas do hotelu Melati. Puvodni plan, ze jeste nasedneme na lod v Bumbulanu vzal za sve hned po prijezdu nebot lod pry v lednu jezdi v osum rano, coz sme nestihli pri nasem pristani v poledne. Zitra zacne nase dobrodruzstvi nasednutim na nocni trajekt do Wakai na Togianskych ostrovech, kde se Janicka zacne starat o radne opaleni.
Zaverem nevim jestli je v Cechach opravdu zima jak sme se docetli ve zpravach, ale tady je vedro az prasti. Repelentni krouzky na mistni komary moc neucinkujou, ale autan nastesti zabral.
Timto vas zdravime, sdelujeme ze sme zivi a spoceni a nezbyva nez se tesit na dobrodruzstvi, ktera pro nas zacinaji zitra plavbou na koralove ostruvky.
 

Zdravím všechny čtenáře mého blogu. Čas se s časem sešel, blogger koupil google, dva roky mi trvalo pochopit, jak sem dát nový příspěvek a u toho se stala hromada věcí. Nicméně opět po letech jsem si upgreadoval očkování, potkal svojí současnou nejlepší budoucí manželku Janičku Kabeláčojc :) a jedu se s ní po čase podívat na další ostrov, který mi při průzkumu země tisíce ostrovů z mnoha důvodů unikl.
Tím ostrovem je SULAWESI - CELEBES. Popravdě řečeno, tomuhle ostrovu bych rád věnoval ten tvrdě vydřený měsíc dovolené. Tvrdě vydřený, vyhádaný měsíc dovolené státního úředníka, který je ve své titěrné funkci zastupitelný kolegy v kanceláři. O to méně je zastupitelná moje drahá polovička, která dělá odboru, ve kterém pracuji sekretářku. A to tu nejlepší z celýho ouřadu.
Nebudu vás zatěžovat předodjezdovými procedurami, nicméně přecejen už jsem pokročilý indonesolog a tak jsem po odpolednech a ve vlaku z práce přelouskal Zoricu Dubovskou natolik, že se hned v Jakartě na příletu první "tukang catut" brzy uvědomí jaká česká kapacita ve smlouvání jím byla oslovena.Už jenom proto, že přiletíme v půl devátý večer a navazující let z domestic terminálu nám letí až v pět ráno. Dost dlouhá doba na to srazit cenu na bankrotní hladinu :) (pozn. nepředpokládám, že bude ještě jezdit bis kuning zadara mezi terminálama). Ale abych se vrátil k předodjezdovým přípravám.
Původně nás mělo jet mnoho statečných dobrodruhů a otřelých indonesologů, nicméně postupem času řada statečných odpadla z mnoha relevantních důvodů a tak poslední z letošních resp. loňských chrabrých zbyl pár Ondry a Jarušky, který svůj příběh z Lomboku, Bali a ještěřích ostrovů již představil na podzim loňského roku 2013 (http://satu.rajce.idnes.cz/Indonesia_2013/#).
Moje volba expedičního průzkumu části mé druhé domoviny a následující příběh, který budete prostřednictvím tohoto blogu sdílet bude opět špičkově, aktuálně a mistrně servírován přímo před váš přecházející zrak! Věřím, že si expedici na střední a severní Sulawesi užijete stejnětak, jako já a Janča a že náš společný návrat mezi lidi s únorovou hermelínovou kuží pořádně oslavíme.

   

Od 18.1 buďte opět s námi při šíření vidláctví tam, kde řádná rakovnická a nyní i litoměřická vidle ještě nevkročila !