Ikdyž se nám tak krásně bydlelo
na Meti, tak jsme si museli v týdnu odskočit na trek na stratovulkán
Dukono, jehož erupce byly vidět z Meti každý den na obzoru Halmahery. Byl
to vlastně K tomuhle účelu jsem si na webu našel kontakt na Alexe, který
pochází z Tobela a na Dukono leze podle jeho příspěvků a komentů na
youtube a FB poměrně dost často. Je to jedna z nejaktivnějších sopek na zemi a
dle wikipedie už prská nepřetržitě od roku 1933. Můj nejaktivnější zdolaný kráter
byl Lokon (Empung) vedle na Sulawesi u Tomohonu a ten se potácí někde mezi 2-3
stupněm aktivity. Dukono je stabilní 4ka z pětistupňové škály, takže jsem
si už před odletem liboval, že by to mohla být i pěkná ohňostrojovitost.
Rozhodnul jsem se proto i pro přenocování, protože absolvovat 15kiláků tam a
zpátky za jeden den je tak pro lidi, co maj spartan beast a vejš. Nám
s Jančou ještě medaile z beastu chybí.
No, 40ti letý průvodce, učitel a
buhví co ještě Alex dorazil těsně po snídani a společně jsme přepluli rybářskou
bárkou do Mawey, kde sme nasedli na připravenou motorku a rozjeli do Tobela na
pasar nakoupit nějakou tu výstupovou potravinu. Asi hodinu jsme museli čekat v centru
Tobela na Alexe, který se svým kolegou sháněli sušenky, nudle, kuřecí maso a bungkus
(kuře, rýže, sambal a krapet zeleniny). Během čekání jsme rozdali pár selfíček
a prozradili odkud jsme. Následně jsme se vydali z Tobela asi půlhodinovou jízdou
směrem ke Galele. Za vesnicí Mamuya, která se rozprostírá na úpatí stejnojmenné
hory vysoké 933 m, která je rovněž součástí vulkanického komplexu Dukona jsme
odbočili vlevo a vydali se podél vyschlé řeky odnášející v období dešťů sopečný
prach do moře. Následovala prašná polňačka, která vedla zprvu kokosovým hájem a
pak nabírala výšku přes polodivokou jungli osázenou semtam muškátovníky,
hřebíčkovníky a skořicovníky a v níž se sem tam vyskytovaly pasoucí se
krávy. Párkrát nám naše motorka chcípla a nešla nahodit a do některých kopců se
jí moc nechtělo. Místy jsme míjeli místní vesničany a pralesníky, kteří
prosekávali les a opečovávali své zařízení na výrobu kokosového oleje ze šlupek
ořechů J
(to je taková z bambusu plošina na kterou se nahází šlupky vod kokosů a
zatopí se pod tim) či jenom sbírali, co se dá sežrat nebo nějak zpeněžit. Bylo
vedro jako prase. Naše motorizovaná konečná byla v dřevěném přístřešku,
kde jsme nechali motorky a snědli bungkus s kuřetem. Tam sem si i přezul
sandále a nazul své trekové boty, co umí perfektní achilovkový puchejře. Cesta
se dál ubírala mírněji do kopce zarostlou a popílkem zaprášenou vegetací. Alex
to v předu ještě vířil mačetou. Postupně jsme překročili několik strmějších
údolí menších vodních toků, u kterých bylo možné na chvíli opláchnout končetiny
ve stojaté vodě od sopečného prachu. V korunách stromů občas zasvištěl
tukan či jiné zajímavé druhy ptáků. Janina si pak všimla u kraje pěšiny i docela
pěkného exempláře krajty ametystové, která tam byla připravená v útočné
pozici na nějakého hlodavce či ptáčka, který by si na cestu zaletěl zobnout pár
bobulí. Postupně jsme se však blížili k vrcholu a z kráteru už byly
docela zřetelně slyšet občasné erupce. Po asi 3 hodinovém výšlapu jsme se
dodrápali k okraji, kde už vegetace končila a místo bylo opět označeno
posledním „POS 5.“ Po překlenutí hrany se před námi objevilo pole staršího
kráteru Malupang Wariang, který byl v minulosti rovněž aktivní. To už jsme
byli asi 1 km od toho hlavního kráteru. 
Prohopsali sme přes popílkovoprachové
pole a vstoupili už v pozdních odpoledních hodinách do našeho tábořiště,
kde měl Alex schovku se stanem a vařičem J.
Alex hned na to začal s kolegou stavět stan a my sme postávali různě
opodál, protože všude okolo byl už docela slušný nános sopečného popílku nebo
prachu či jak se to nazývá. Když byl stan postaven, tak sme se do něj
s Janinou zbořili. Kolega domorodec od Alexe pálil jednu hřebíčkovou
cigaretu za druhou. Alex vařil rýži. Během té činnosti se setmělo a Alexovi
došla v jeho superčelovce baterka. Než aby si svítil telefonem, tak jsem
mu pučil jednoho z našich Petzlů a nechal ho v klidu dovařit. Po
večeři sme šli okamžitě nakutě, protože Alex zahlásil, že se vstane před
čtvrtou hodinou. Sopka na chvíli utlumila svojí činnost a byl i klid. O to
větší neklid měla Janina, která si předpovídala při dlouhodobějším zašpuntování
výduchu konec světa. Po několikahodinovém převalování v plesnivém stanu
jsme se opět oblíkli do zaprášených hadrů a s dvěma čelovkama a jedním
svítícím telefonem vyrazili za tmy přes různé lávové útvary
k vrcholu. Nebylo to ani nějak daleko,
ale postupně k vrcholu vrstva prachu přibývala a nebylo snadné se tou
vrstvou, která měla místy i 30 cm prodírat. Těsně pod vrcholem už to byla pěkná
parní lokomotiva. Co vám budu povídat, chvíli jsme museli zastavit a sledovat,
kam vítr odnáší sopečné výkaly abychom do nich zbytečně nevběhli.
Na hraně kráteru jsme byli ještě
za tmy, takže skutečně mimo mrak občas sopka zaohňostrojovala a vyplivla pár
větších svítících budoucích kamenů.
Mnohdy i docela vysoko a sem tam i na
úroveň okraje kráteru. Párkrát se otočil vítr a dostali sme zásah mrakem, který
obsahoval hodně prachových částic, což člověk ucítil na obličeji. Pomalu se
rozednívalo. Civěli jsme tam ještě něco přes půl hodiny a pak jsme zase šli
pomalu dolů. Alex měl potřebu ještě něco před sestupem uvařit. Problém byl, že
mu došel plyn a tak Janina nedobrovolně obětovala svou hůlku na oheň. Na cestě
dolů dostala jednu čerstvou, těžší, o kterou si udělala při sestupu pěknej
monokl. Dolů to už docela šlo. Úplně jsem zapomněl na komáry. Těch bylo dole v lese
habakuk. Hlavně těch tygrovaných co přenáší malárii. Krajtu už jsme na jejím
místě nenašli a před chajdou, která ukrývala motorky, vyslal Alex domorodého
kolegu šplhat pro mladé kokosy na palmu. Já sem vypil jeden a půl ořechu. Bylo
to děsně osvěžující. Dolů už se na motorce jelo celkem v pohodě. Napojili
jsme se opět na silnici a v Mamuye jsme odbočili opláchnout a vyprat
všechny věci do horkých pramenů. Některé Ibu tam zrovna taky praly prádlo J. Nevím kolik voda měla
stupňů, ale byla docela horká. Asi jako když si napustíte vanu a nenaředíte to
studenou vodou. Věci jsme sice měli mokrý, ale při zpáteční jízdě v horkém
poledním čase na motorce to ve větru docela proschlo.
V Tobelu jsme se zastavili
podívat na jeden questhouse. Ibu (známá Alexe) byla křesťanka a celkem příjemná
pani. Pokoje tam měla dva a mohli sme si tam i vyprat a uvařit. Byla tam i
wifina a jelikož nebyl problém i se zapůjčením motorky, slíbili jsme si, že se
druhý den ráno přijdeme ubytovat. S Alexem jsme ještě jeli na pasar, kde
startují modré béma do Mawey. Dostal své 3 miliony rupií za dvoudenní trek, což
by řada z vás nezaplatila s čímž taky samozřejmě souhlasím. Vlastně
ho ani nějak speciálně nedoporučuju, protože celou dobu působil jako arogantní
vychcan. Nicméně je v místní turistice docela sběhlej a na sopky severní
Halmahery leze pravidelně. Okolí Tobela z pohledu turistických zajímavostí
zná velmi dobře, o možnostech turistiky vyučuje i na místní střední škole a
mimo treky se s ním můžete vydat i zapotápět třeba k podvodním
sopkám. Jeho cena je ale pevná 100 EUR/den a smlouvat se s ním nedá. Proto
spíš doporučuju si zajít na trek s klukama z Meti. Těch jsem se
neptal, ale ujistili by mě, že by byli určitě levnější. Nutno dodat, že sme asi
prorazili naší motorce nějakou trubku, protože z ní něco začalo vytejkat.
Takže nadruhou stranu náklady na nás asi byly krapet přes očekávaný rozpočet J.
Alex navíc ještě z těch 3
mega obětoval padesát tisíc na modré bémo, které nás vzalo do přístavu
v Mawee. Tam jsme si dali výtečné bakso a vyrazili zpět k batohům na
Meti. Tam už byly holky němkyně, které tam dorazily z Ternate. Měly
posledních pár dní a tak si chtěly ještě užít nějaké to šnorchlování. Společně
jsme s nima odpoledne vyrazili okouknout žraloky. Já viděl jednoho. Začalo
se pomalu stmívat a tak jsme ještě zajeli na pasir putih za Meti. To je cca 200
m velkej ostrůvek, kde je jenom pár křovin. Tyhle ostrůvky jsou při soumraku a
v noci stejně nejlepší. Nikdo na nich nebydlí, sem tam vyleze želva, máte
krásnej výhled na nebe. Ostrůvek sme si s Janinou oběhli, dali si tam čaj
a sušenky a za tmy vyrazili zabalit před ranním přesunem do Tobela. Tak to je
vše a příště si povíme něco o Tobelu a okolí.
Fotky z tohodle vyprávění
najdete zde:https://mrchrkrt.rajce.idnes.cz/Dukono_2018/
