Air Terjun Saluopa

Zdravim vsechny rostaky a rostenky. Po probuzeni kolem 9 hodiny nas cekala snidane v podobe bananove palicinky a nakrajeneho ovoce. Dnesni den pak byl ve znameni motorek. Pucili sme si jednu s plnou nadrzi, nasadili helmy a poradne proklepali prdele, protoze zdejsi cesty kolem jezera poso jsou sama dira. Z nasi Hondy 125 sme obcas na rovinkach mastili az 80km/h. Pocasi nam stale preje a z nasich cervenych tel se zacala potydnu loupat prvni vrstva. 

Rano jsem odeslal na mistni poste pohlednice k tem stastnejsim z vas. Dohromady jich bylo deset. Jestli jich dojde polovina tak se to da pokladat za uspech. U kantor pos jsem potkal trojici moravaku [Michal,  Lukas a Pavel]. Meli podobny denni program a tak sme se s nima potkavali na ceste k mistnimu kaskadovitemu lesnimu vodopadu Air terjun Saluopa. Ten je vzdalen cca 15 km od Tanteny nebo Tenteny, jak chcete. Cesta je krapet klikata a vede pres ryzova pole a vesnicky s kostely a konci mensi cestou zkrz ulicku plnou hinduistickych chramecku a dale mezi sad plnej kakaovniku. Janicka ma od prvni chvile v planu domu privest kakaovy bob. Tak je timto stromem fascinovana.

Kdyz sme zaplatili harga masuk (vstupne), ktery bylo 5000 a 2000 parkovny za motorku, vydali sme se podel potucku pralesnim smerem do kopcu. Po cca 500 m sme se ocitli u prekrasneho vodopadu. Ma nekolik teras a studenou pruzracnou osvezujici vodu. Samozrejme sme se v ni oplachli a osvezili. V tejsnu zde opravdu moc lidi nepachne, ale stejne sme se tady potkali s kupou studentu motorkaru, kteri brazdi indonesii na svych brutalnich strojich s obsahem pres 1000 ccm. Po vzajemnem pozovani pred jejich fototelefony, jsme se potkali s klukama z Moravy a spolecne vyrazili na plaz nedalekeho jezera Poso. 

Na plazi, u ktery je camp podobnej vodackymu taboristi kvuli nam otevreli kuchyn a dali nam bintanga a smazenou rejzi a nudle. S klucima sme kecli o jejich zazitkach z Tana Toraji a my jim zase naoplatku predali dojmy z Togianu. Nasledne sem sel prozkoumat se svym podvodnim obalem na fotak prilehlou plaz. U brehu se dalo pozorovat hejno krevetek, nejaci krabici a hejna malejch rybicek. Na brehu mezitim mistni starik strasil Jancu s klukama historkou o monstru, ktere stejne jako na Lochnessu tak i tady udjne zije. Ma obri ociska, ktery sviti. Kdyz sem mu rek, ze kazdy velky jezero v indonesii ma svoji priseru, tak se nedal presvedcit, ale uz me placal po rameni. Vyklubal se z nej palubni inzenyr v penzi, kterej makal dokonce v Padangu a kdyz uz mel radost z toho, ze i ja sem tam travil svuj cas, tak sem mu odkejval, ze sem taky protestant a krestan jako von. A uz sem byl jeho. 

Nejak se nam pak ta konverzace protahla a s klukama sme dojizdeli pomalu za tmy zpatky do Tanteny. Zajimava zkusenost opet s bankomaty se nam stala pri vyberu z ATM Mandiri. Pavlovi, kterej mel stejnou embosovanou Visu jako ja to nechtelo dat ani rupii. Rozdil mezi kartama byl akorat v tom, ze von mel CSOB a ja KB. Tak uz to prestavam chapat, jakej je v tom hacek. Nekery bankomaty treba ani Visa neberou a uprednostnujou mastercard. No hlavne ze mi v KB neblokli kartu ikdyz meli ty tendence a Jakartske vybery povazovali za zneuziti. No zitra jedem na dvoudenni trek do jungle, tak nam drzte palce at uvidime Nartouna celebeskeho. Zatim se nam tady dari vsechna nase predsevzeti. Jo a mame vyprany pradlo, takze nesmrdime. hehe. Cusik zase v pristim dile o indonesii a jejich nadherach, nemocech, problemech a zivote tady. 

Ampana - Poso - Tantena

Zdravime opet lidi a drzime palce Matovi Kockovi, aby to stema ledvinama dobre dopadlo.  Nas vylet pokracoval prijezdem z Wakai do Ampany, ktera je takova prestupni vesnicka mezi vnitrozemim a Togianskyma ostrovama. Plavba lodi Lumba - Lumba trvala bezmala 5 hodin a stala nas 50 000,-/osobu. Do pristavu sme dorazili celkem natreseni, nebot sme vegetili celou cestu nad lodnima sroubama a strojovnou. Hotel Oasis, kterej stal v economy verzi 120 000,- za noc byl celkem fajn. Zprvu se zdalo, ze nas budou obtezovat celou noc komari, ale nakonec to bylo indoneske karaoke, co nam s Jancou nedalo spat az do jedne do rana.

Po prijezdu sme si hodili bagly na pokoj a sli do warnetu a na veceri. Janca uz po tech rybach krapet zavetrila kure a tak sme si dali indonesky KFC style s rejzi a nudlema. Cestou zpatky sem potkal noveho indopritele Rifala. Zprvu nas prekvapilo, ze dalsi cesta smerem Poso se zkomplikovala tim, ze busy jezdej akorat v devet vecer. To by znamenalo pockat dalsi den az do vecera a buhvi co jeste. V uvahu byla moznost si dat charter auto do Posa za 400 000,- ale to by bylo nechutny plytvani prachama. Nakonec sme se ale vesli do jendoho minibema a koupili si listek na devatou rano za slusnejch 70 000,- na osobu. Janca se sla vykoupat a ja kecal s Rifalem za zvuku indoneskeho karaoke dlouho do noci.

Vypadlo z nej ze je stejne starej jako ja a ze ma uz 5 deti a ze manzelka dobre vari. Taky rikal, ze ve zpravach davali ze v Tomohonu a v Manadu je banjir (povodne) a to nam krapet zhatilo plany na vylet. Prej tam misty voda vystoupala az na sedum metru. Tedko to asi tak strasny nebude, ale asi se tam bude delsi dobu uklizet a davat dohromady infrastruktura. Takze jeste krapet popremyslime jestli to na sever ma cenu.

Rifal nas ale zval k sobe domu a ze tam klidne muzem zadaco vegetit a delat vylety do okolniho narodniho parku. Takze se nam otvira alternativa nasmerovat to pak pres Luwuk na Banda island, kde je taky prej dobrej snorchl a buleho noha tam mockrat za rok nevkroci. Alespon se dozvite neco z jinejch koncin Sulawesi.

na ceste Ampana - Poso

Cesta z Ampany do Posa byla krapet delsi jako obvykle. Zastavovalo se ruzne na obed, pro ruzny veci, ktery se musej premistit na ceste a pak taky pro manga, protoze je zrovna jejich obdobi, kdy sou. Takze tady papame manga. Na ceste sem koupil balicek asi cca 2 kila za 5000,- (10 Kc). Za to byste u nas v marjketech koupili sotva pulku manga :). Do Posa sme se nedostali anobrz jen na jeho vychodni terminal, kde nas vyhodil v cca 2 hodiny odpoledne nas minibemista. Na terminalu typek rikal, ze bemo smerem k Tantene jede za hodinu. Ale znali indonesologove uz vi, jak to tady chodi. Za hodinu nam zavolali ze silnice klimatizovanyho ridice, kterej chtel za odovoz do Tanteny 2 kila. Tomu sem vysvetlil, ze sme z chudyho kraje a tak nahodou kolem projel ridic, kterej mel jeste dve mista do Tanteny volny a ukecal sem ho z 50 na 40, coz sem mu vlastne jeste dal 10 navrh oproti normalni cene, ktera jak sem vyzjistil od jinejch mistnich je okolo 30 za osobu. Ridic byl ale celkem fajn a cesta do Tanteny nam netrvalqa dyl jak tu hodku a pul, kterou si lze v LP precist. Hodil nas i do Hotelu Tropicana, kterej je krapet v kopci takze je docela i vyhled po okoli. S jednim typem, kterej se menuje Nine a kterej se na nas okamzite prilepil sem zacal domlouvat a smlouvat trip do narodniho parku Lore Lindu.

ikan bakar na zastavce ve warungu 

Nas ukol je v nem jasny. Chceme videt a natocit Nartouna celebeskeho. Jo a taky trochu botanizovat. Prej se tam daj  videt nejaky megality, ale s Janickou sme se shodli, ze nejsme na nejaky sutry zvedavi a tim se taky ubiralo smlouvani. Nine si rek nejprv za dvoudenni trek 3.6 milionu, ale musel sem mu znova pripomenout ze sme chudy bule. Nicmene pod 3 mega sem ho nemoch dostat. Furt se osival tim, ze ridic s autem je drahej. Tak uvidime co za tu cenu uvidime.

Jinak zejtra si pucime motorku, kterou si opet nadsadil na 150/den. To sem mu mistrne oponoval, ze muj jisty kamarad tady byl prede mesicem a pucoval si ji za 80. Spolknul mi to a rek, ze se pokusi nejakou do stovky sehnat. Vemen. Ale uvidime jak to vsechno doapdne. Zitra dem prozkoumat ten vodopad, jak byli krocani a krapet se vyprasime na plazi u jezera. Tak se zatim mejte a ja nevim jak janicka, ale du poveceret netopyra s rejzi.

Gorontalo a cesta na Togeany

Tebuch ulisni ctenari meho blogu. Je nedele a vy prej cumite, jak je venku zima. Tady je nedele a my se potime a smrdime. Nastesti to delaj i vsichni okolo nas. Ale opet pekne od zacatku.
Pri priletu do Gorontala nas provazel standardni komunikacni sum a v relaci s nizkou urovni signalu jsme byli predhozeni k informacim, ze  Ales udajne odletel do Cech a lod ,ktera mela z Bumbulanu odjet uz celej leden nejezdi ve 4 odpoledne ale v 8 rano. Ridic si rekl pry udajne standardni cenu ctvrt milion za cestu z letiste do hotelu Melati [35 km].

Gorontalo

Z hotelu Melati v Gorontalo jsme potkali pana ucitele Abdula, co uci v SDA anglictinu. Mnoho slov sme s nim neprohodili, ale vzal nas do noveho budhistickeho chramu pro neuveritelnych 300 vericich. Z chramu byl paradni vyhled a nejak nam z nej vytravilo. Abdul nas tedy zavlekl k pasaru, kde byla rada warungu a tak sme si dali opet pro uspech nasi goreng a avokadovy juice. Sice sme mu naoko slibili, ze az se vratime z Togianu ze pudem posprechtit s jeho zaky na zakladku, ale vite jak to v indonesii chodi. Podle me se stal slavnym ucitelem anglictiny uz jenom proto, ze se s nama prosel po meste. Po te prochazce sme se cekoutovali z hotelu a do pristavu se nechali odvezt motoriksou, ktery se zde menuje Bentor. Na Lubuhanu [pristavisti] uz stala lod. Koupili sme lupeny do bussines class za 89000,-Rp. a dobre sme udelali. Economy byla plna chrapajicich jilbabistek, jecicich deti a ostatnich kouricich. Lod vyrazela za tmy okolo 7pm po trech vystraznych sirenach.    Cesta nocni lodi byla v klimatizovane lednici osvezujici a shlednul sem celou skalu kung-fu filmu z produkce Honkong. Rano kolem 7am sme dorazili do labuhanu ve Wakai. Hned se na nas sesypali nahaneci z rezortu. Vybrali sme si Pondok Lestari na Kadidiri, kterej byl nejlevnejsi. Lod z naseho rezortu vsak nedorazila a tak sme vyuzili Adnana aby vysvetlil mistnimu rybari, ktery nas tam chtel za prachy odvest, ze mu to Ibu v rezortu zaplati.

  Gorontalo - nove postaveny budhisticky chram 

V Lestari na nas zbyl posledni pokojik za 100 000,- na noc/os. Docela to slo. Rano vam daj dve mensi palacinky, k obedu rejzi s volskym okem a k veceri prozmenu rybu s rejzi. Na Kadidiri sme zustali az do nedele [4 dny]. Po prijezdu sme sli okamzite na snorchl. Po 20ti minutach a naslednych 15 minutach na rucniku na zadech sme chytli krasnou cervenou a to i pres masakralni impregnaci 30tkovym faktorem. 

Na Kadidiri jsou celkem tri rezorty. Pondok Lestari, kterej ma mensi cikanska rybarska rodinka. Dale Black Marlin, kterej udajne vlastni britove a je z hlediska ubytovani a cen o tridu vejs. Brazdi ho asi desitka mistnich nagelovanych yamestnancu teenegeru, predstirajicich zvejkani a tvaricich se vubec zapadacky. Maj tam kulecnik a pivo Bintang za 50 000,- Posledni je Paradise resort, kde meli Ankera, ale rovnez za 50 :{. Ten je opravdu nejluxusnejsi a taky byl krapet prazdny a zrejme to nikomu ani nevadilo. V tomhle resortu dela Emi [divemasterka]. Vezli sme ji od jednoho kamarada z Gorontala jmenem Adnan mop. Jen si nas votukla jesi budem dajvovat a kdyz zjistila ze sme snorchlisti, tak hned presedlala na jiny bule. My sme stejne to podstatny vydeli z hladiny. Kolem plaze u rezortu jsou koraly krapet ponicene, ale je tam utocici rybicka a Janca nasla i klauny. Bohuzel zadna zelva ani utesovy zralok. Treti den naseho pobytu  konecne jeden slizkotlustej pomrtvici asi australan, kterej tam jezdi vypotit hamburgry zpunktoval zbytek linejch belochu k nejaky akci a jelo se do jellyfish laguny a snorchlovat na plaz Karina. Obe mista vzdalena od rezortu cca 3 km po mori. Takze se neco delo a krapet se zahnala nuda tvorena jinak spolecnyma snidanema, obedama a vecerema, kde se bile kobylky sebehnou s pravidlem kdo driv pride nejvic zere. Vecer stejny slizoun obeh buliky a vzrazilo se hledat do jungle nad resorty Coconut craba. Toho sme nakonec uspesne s pomoci 4 psu nasli a donesli mezi zarakovane [arak - mistni palenka] belochy. Posledni den na Kadidiri jsme trochu oklepali cervenou kuzi a ja rozcesal po umzti Janiccinu bujnou hlavu. Odpoledne sme si pujcili kajak a odveslovali k jedne mistni rybarske vesnicce na jinem ostruvku. Tohle vrele doporucuju, nebot plujete o samote primo nad koraly a dycha na vas zivot mistich, kdyz je mijite na lodkach s moturky. Pod sebou mate jenom akvarko. Vraceli sme se skoro za tmy a Janicka udajne nakonec jednu karetu vyplasila.  

 Coconut crab z Kadidiri

Jinak k tem kokonatakum. Vsude tady maj nory. Jenoho sem dokonce vystopoval sam, ale bylo to mlade, ktery by se veslo do dlane. Ten kousek nahore mel poradnou silu, tahal sem se s nim o klacek a nepustil ho previt. S rejzi sme ho nakonec nemeli, pac byl vypusten zpet do jungle. 

Pantai Karina - hned vedle laguny s nezahajicima meduzama

No kdyz to vsechno shrnu, tak je Kadidiri jenom misto pro relax a moznost se priopalit ci juknout se po koralovem bohatstvi indonesie. Ale jako narodni park se to asi vyhlasilo pravem. Jako indonesolog tomu davam tak 6 z 10. Ted sme v Ampane kam sme se preplavili z Wakai. Konecne se dem vysprchovat z relaxu a zacnem konecne pripravy na Danau Poso a Lore Lindu, kde se bude konecne botanizovat ! Ceka nas cesta pralesem, ktery snad Janicka udejcha. 20 minutovy test za resortem na Kadidiri byla asi krapet z formy, ale to se doladi. Sulawesi zdar a uvidime se v pristim dile. 

Cesta napric svetem s koreanskym letem

Tak abych zacal od zacatku. Na letisti Vaclava Havla jsme byli na cas a dokonce jsem potkal i Lenku Kirianovou, ktere jeste jednou dekujeme za specialni dortik, kterz pri letu do Soulu bodnul. System kterym se korejci staraji o sve pasazery je noblesni. Ihned postartu je precpou a nalejou abz pak poslusne spali a neobtezovali. :] Cely leto do Soulu byl prakticky bez turbulence a pristani v jizni koreji hladke. Na letisti v koreji neni zadnej signal, ale bozi masazni kresla a odpocinkova zona.

 Janicka na drticim zadostroji v Soulu

Dalsi let do Jakarty byl rovez v pohode. Po dosedu na letiste Soekarno haty, jsme okazite predbehli vsechny sikmovoky kolegy a koupili si visa, ktery stoji stale 25 dolaru. S imigracnim urednikem sme si v indonestine zavtipkovali. Nebozi korejsti kolegove byli behem vystavovani nasich viz prirovnani k bande splasenych pand. Na letisti jsem se s pomoci me platebni karty stal multimilionarem a nasledne nasednul s Janickou do zluteho zdarma busu, ktery nas preplnen starickymi muslimskymi skauty do vnitrostatniho terminalu. Tam sme si s Janickou dali nasi goreng a koukali jak Chelsea zdrtila doma Manchester 3:1.

Ranni schnitzlova siesta na vnitrostatnim terminalu v Jakarte

Ranni let pres Makassar do Gorontala byl z hlediska turbulenci o neco vyzivnejsi, ale Janicka uz po cca 40 hodinach bez kvalitniho spanku stejne jako ja upadala do komatu, tak ji ty propady uz moc neprisly desive. V Makassaru docela lilo, ale v Gorontalu uz to bzlo celkem protrhle. Tam nas take cekal Mr. Syadik, razny to chlapik, ktery se nas diky Alesovi Vostrakovi ujal a dovez nas do hotelu Melati. Puvodni plan, ze jeste nasedneme na lod v Bumbulanu vzal za sve hned po prijezdu nebot lod pry v lednu jezdi v osum rano, coz sme nestihli pri nasem pristani v poledne. Zitra zacne nase dobrodruzstvi nasednutim na nocni trajekt do Wakai na Togianskych ostrovech, kde se Janicka zacne starat o radne opaleni.
Zaverem nevim jestli je v Cechach opravdu zima jak sme se docetli ve zpravach, ale tady je vedro az prasti. Repelentni krouzky na mistni komary moc neucinkujou, ale autan nastesti zabral.
Timto vas zdravime, sdelujeme ze sme zivi a spoceni a nezbyva nez se tesit na dobrodruzstvi, ktera pro nas zacinaji zitra plavbou na koralove ostruvky.
 

Zdravím všechny čtenáře mého blogu. Čas se s časem sešel, blogger koupil google, dva roky mi trvalo pochopit, jak sem dát nový příspěvek a u toho se stala hromada věcí. Nicméně opět po letech jsem si upgreadoval očkování, potkal svojí současnou nejlepší budoucí manželku Janičku Kabeláčojc :) a jedu se s ní po čase podívat na další ostrov, který mi při průzkumu země tisíce ostrovů z mnoha důvodů unikl.
Tím ostrovem je SULAWESI - CELEBES. Popravdě řečeno, tomuhle ostrovu bych rád věnoval ten tvrdě vydřený měsíc dovolené. Tvrdě vydřený, vyhádaný měsíc dovolené státního úředníka, který je ve své titěrné funkci zastupitelný kolegy v kanceláři. O to méně je zastupitelná moje drahá polovička, která dělá odboru, ve kterém pracuji sekretářku. A to tu nejlepší z celýho ouřadu.
Nebudu vás zatěžovat předodjezdovými procedurami, nicméně přecejen už jsem pokročilý indonesolog a tak jsem po odpolednech a ve vlaku z práce přelouskal Zoricu Dubovskou natolik, že se hned v Jakartě na příletu první "tukang catut" brzy uvědomí jaká česká kapacita ve smlouvání jím byla oslovena.Už jenom proto, že přiletíme v půl devátý večer a navazující let z domestic terminálu nám letí až v pět ráno. Dost dlouhá doba na to srazit cenu na bankrotní hladinu :) (pozn. nepředpokládám, že bude ještě jezdit bis kuning zadara mezi terminálama). Ale abych se vrátil k předodjezdovým přípravám.
Původně nás mělo jet mnoho statečných dobrodruhů a otřelých indonesologů, nicméně postupem času řada statečných odpadla z mnoha relevantních důvodů a tak poslední z letošních resp. loňských chrabrých zbyl pár Ondry a Jarušky, který svůj příběh z Lomboku, Bali a ještěřích ostrovů již představil na podzim loňského roku 2013 (http://satu.rajce.idnes.cz/Indonesia_2013/#).
Moje volba expedičního průzkumu části mé druhé domoviny a následující příběh, který budete prostřednictvím tohoto blogu sdílet bude opět špičkově, aktuálně a mistrně servírován přímo před váš přecházející zrak! Věřím, že si expedici na střední a severní Sulawesi užijete stejnětak, jako já a Janča a že náš společný návrat mezi lidi s únorovou hermelínovou kuží pořádně oslavíme.

   

Od 18.1 buďte opět s námi při šíření vidláctví tam, kde řádná rakovnická a nyní i litoměřická vidle ještě nevkročila !