Dukono 2018

Ikdyž se nám tak krásně bydlelo na Meti, tak jsme si museli v týdnu odskočit na trek na stratovulkán Dukono, jehož erupce byly vidět z Meti každý den na obzoru Halmahery. Byl to vlastně K tomuhle účelu jsem si na webu našel kontakt na Alexe, který pochází z Tobela a na Dukono leze podle jeho příspěvků a komentů na youtube a FB poměrně dost často. Je to jedna z nejaktivnějších sopek na zemi a dle wikipedie už prská nepřetržitě od roku 1933. Můj nejaktivnější zdolaný kráter byl Lokon (Empung) vedle na Sulawesi u Tomohonu a ten se potácí někde mezi 2-3 stupněm aktivity. Dukono je stabilní 4ka z pětistupňové škály, takže jsem si už před odletem liboval, že by to mohla být i pěkná ohňostrojovitost. Rozhodnul jsem se proto i pro přenocování, protože absolvovat 15kiláků tam a zpátky za jeden den je tak pro lidi, co maj spartan beast a vejš. Nám s Jančou ještě medaile z beastu chybí.

No, 40ti letý průvodce, učitel a buhví co ještě Alex dorazil těsně po snídani a společně jsme přepluli rybářskou bárkou do Mawey, kde sme nasedli na připravenou motorku a rozjeli do Tobela na pasar nakoupit nějakou tu výstupovou potravinu. Asi hodinu jsme museli čekat v centru Tobela na Alexe, který se svým kolegou sháněli sušenky, nudle, kuřecí maso a bungkus (kuře, rýže, sambal a krapet zeleniny). Během čekání jsme rozdali pár selfíček a prozradili odkud jsme. Následně jsme se vydali z Tobela asi půlhodinovou jízdou směrem ke Galele. Za vesnicí Mamuya, která se rozprostírá na úpatí stejnojmenné hory vysoké 933 m, která je rovněž součástí vulkanického komplexu Dukona jsme odbočili vlevo a vydali se podél vyschlé řeky odnášející v období dešťů sopečný prach do moře. Následovala prašná polňačka, která vedla zprvu kokosovým hájem a pak nabírala výšku přes polodivokou jungli osázenou semtam muškátovníky, hřebíčkovníky a skořicovníky a v níž se sem tam vyskytovaly pasoucí se krávy. Párkrát nám naše motorka chcípla a nešla nahodit a do některých kopců se jí moc nechtělo. Místy jsme míjeli místní vesničany a pralesníky, kteří prosekávali les a opečovávali své zařízení na výrobu kokosového oleje ze šlupek ořechů J (to je taková z bambusu plošina na kterou se nahází šlupky vod kokosů a zatopí se pod tim) či jenom sbírali, co se dá sežrat nebo nějak zpeněžit. Bylo vedro jako prase. Naše motorizovaná konečná byla v dřevěném přístřešku, kde jsme nechali motorky a snědli bungkus s kuřetem. Tam sem si i přezul sandále a nazul své trekové boty, co umí perfektní achilovkový puchejře. Cesta se dál ubírala mírněji do kopce zarostlou a popílkem zaprášenou vegetací. Alex to v předu ještě vířil mačetou. Postupně jsme překročili několik strmějších údolí menších vodních toků, u kterých bylo možné na chvíli opláchnout končetiny ve stojaté vodě od sopečného prachu. V korunách stromů občas zasvištěl tukan či jiné zajímavé druhy ptáků. Janina si pak všimla u kraje pěšiny i docela pěkného exempláře krajty ametystové, která tam byla připravená v útočné pozici na nějakého hlodavce či ptáčka, který by si na cestu zaletěl zobnout pár bobulí. Postupně jsme se však blížili k vrcholu a z kráteru už byly docela zřetelně slyšet občasné erupce. Po asi 3 hodinovém výšlapu jsme se dodrápali k okraji, kde už vegetace končila a místo bylo opět označeno posledním „POS 5.“ Po překlenutí hrany se před námi objevilo pole staršího kráteru Malupang Wariang, který byl v minulosti rovněž aktivní. To už jsme byli asi 1 km od toho hlavního kráteru. 

Prohopsali sme přes popílkovoprachové pole a vstoupili už v pozdních odpoledních hodinách do našeho tábořiště, kde měl Alex schovku se stanem a vařičem J. Alex hned na to začal s kolegou stavět stan a my sme postávali různě opodál, protože všude okolo byl už docela slušný nános sopečného popílku nebo prachu či jak se to nazývá. Když byl stan postaven, tak sme se do něj s Janinou zbořili. Kolega domorodec od Alexe pálil jednu hřebíčkovou cigaretu za druhou. Alex vařil rýži. Během té činnosti se setmělo a Alexovi došla v jeho superčelovce baterka. Než aby si svítil telefonem, tak jsem mu pučil jednoho z našich Petzlů a nechal ho v klidu dovařit. Po večeři sme šli okamžitě nakutě, protože Alex zahlásil, že se vstane před čtvrtou hodinou. Sopka na chvíli utlumila svojí činnost a byl i klid. O to větší neklid měla Janina, která si předpovídala při dlouhodobějším zašpuntování výduchu konec světa. Po několikahodinovém převalování v plesnivém stanu jsme se opět oblíkli do zaprášených hadrů a s dvěma čelovkama a jedním svítícím telefonem vyrazili za tmy přes různé lávové útvary k vrcholu.  Nebylo to ani nějak daleko, ale postupně k vrcholu vrstva prachu přibývala a nebylo snadné se tou vrstvou, která měla místy i 30 cm prodírat. Těsně pod vrcholem už to byla pěkná parní lokomotiva. Co vám budu povídat, chvíli jsme museli zastavit a sledovat, kam vítr odnáší sopečné výkaly abychom do nich zbytečně nevběhli.

Na hraně kráteru jsme byli ještě za tmy, takže skutečně mimo mrak občas sopka zaohňostrojovala a vyplivla pár větších svítících budoucích kamenů. 

Mnohdy i docela vysoko a sem tam i na úroveň okraje kráteru. Párkrát se otočil vítr a dostali sme zásah mrakem, který obsahoval hodně prachových částic, což člověk ucítil na obličeji. Pomalu se rozednívalo. Civěli jsme tam ještě něco přes půl hodiny a pak jsme zase šli pomalu dolů. Alex měl potřebu ještě něco před sestupem uvařit. Problém byl, že mu došel plyn a tak Janina nedobrovolně obětovala svou hůlku na oheň. Na cestě dolů dostala jednu čerstvou, těžší, o kterou si udělala při sestupu pěknej monokl. Dolů to už docela šlo. Úplně jsem zapomněl na komáry. Těch bylo dole v lese habakuk. Hlavně těch tygrovaných co přenáší malárii. Krajtu už jsme na jejím místě nenašli a před chajdou, která ukrývala motorky, vyslal Alex domorodého kolegu šplhat pro mladé kokosy na palmu. Já sem vypil jeden a půl ořechu. Bylo to děsně osvěžující. Dolů už se na motorce jelo celkem v pohodě. Napojili jsme se opět na silnici a v Mamuye jsme odbočili opláchnout a vyprat všechny věci do horkých pramenů. Některé Ibu tam zrovna taky praly prádlo J. Nevím kolik voda měla stupňů, ale byla docela horká. Asi jako když si napustíte vanu a nenaředíte to studenou vodou. Věci jsme sice měli mokrý, ale při zpáteční jízdě v horkém poledním čase na motorce to ve větru docela proschlo.

V Tobelu jsme se zastavili podívat na jeden questhouse. Ibu (známá Alexe) byla křesťanka a celkem příjemná pani. Pokoje tam měla dva a mohli sme si tam i vyprat a uvařit. Byla tam i wifina a jelikož nebyl problém i se zapůjčením motorky, slíbili jsme si, že se druhý den ráno přijdeme ubytovat. S Alexem jsme ještě jeli na pasar, kde startují modré béma do Mawey. Dostal své 3 miliony rupií za dvoudenní trek, což by řada z vás nezaplatila s čímž taky samozřejmě souhlasím. Vlastně ho ani nějak speciálně nedoporučuju, protože celou dobu působil jako arogantní vychcan. Nicméně je v místní turistice docela sběhlej a na sopky severní Halmahery leze pravidelně. Okolí Tobela z pohledu turistických zajímavostí zná velmi dobře, o možnostech turistiky vyučuje i na místní střední škole a mimo treky se s ním můžete vydat i zapotápět třeba k podvodním sopkám. Jeho cena je ale pevná 100 EUR/den a smlouvat se s ním nedá. Proto spíš doporučuju si zajít na trek s klukama z Meti. Těch jsem se neptal, ale ujistili by mě, že by byli určitě levnější. Nutno dodat, že sme asi prorazili naší motorce nějakou trubku, protože z ní něco začalo vytejkat. Takže nadruhou stranu náklady na nás asi byly krapet přes očekávaný rozpočet J.

Alex navíc ještě z těch 3 mega obětoval padesát tisíc na modré bémo, které nás vzalo do přístavu v Mawee. Tam jsme si dali výtečné bakso a vyrazili zpět k batohům na Meti. Tam už byly holky němkyně, které tam dorazily z Ternate. Měly posledních pár dní a tak si chtěly ještě užít nějaké to šnorchlování. Společně jsme s nima odpoledne vyrazili okouknout žraloky. Já viděl jednoho. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme ještě zajeli na pasir putih za Meti. To je cca 200 m velkej ostrůvek, kde je jenom pár křovin. Tyhle ostrůvky jsou při soumraku a v noci stejně nejlepší. Nikdo na nich nebydlí, sem tam vyleze želva, máte krásnej výhled na nebe. Ostrůvek sme si s Janinou oběhli, dali si tam čaj a sušenky a za tmy vyrazili zabalit před ranním přesunem do Tobela. Tak to je vše a příště si povíme něco o Tobelu a okolí.

Fotky z tohodle vyprávění najdete zde:https://mrchrkrt.rajce.idnes.cz/Dukono_2018/