Cesta na samé hranice Indonésie - Z Tobela na Pulau Morotai

Nebudu lhát, když přiznám, že jsem od posledního příspěvku nechal utéct skoro půlrok. No raději se zase vrátím tam, kde jsem skončil a to je tuším po nočním výlezu Dukona. To jsme se ještě vrátili zpátky na Meti sbalit si batohy a vyrazit do Tobela k jedné příjemné starší kresťanské paní (už si na jméno bohužel nevzpomenu). Pokoj byl za 300 K s klimatizací a 75 k na den motorka poloatomat. V kristově oáze jsme vydrželi tři noci a vyráželi do prozměnu muslimské oblasti Galely na čerstvou rybu z jezera se zastávkou na Tanjung Bongo. To je ve zkratce takový výplaz lávy ze sopkového systému Dukona. Jsou tam pěkné zátočiny a asi proto se tomu řiká Raja Ampat mini. Loďičkář se sám zeptal, kolik mu dám za cestu tam a zpět (cca 0,5 km) z rybářského přístavu Galely. Dal jsem mu pade, Alespoň měl ten večer na lepší cigára. 

 

Danau Galela - prohlídka rybářských sádek

 a následná žranice na kokosových šlupkách grilované ryby z těchto místních sádek  

Tobelo není velké město a na skůtru ho projedete za odpoledne. Autobusové nádraží najdete v jižní části u pasar baru. Mají tam rovněž celkem dobré nádražní bakso. Tržnici jsme prošli a koupili tam melouna. Měli jich tam několik valníků. Jinak taková klasika od koření, ryby až po oblečení nádobí.. Jako bonus sem si vysmlouval chilli pariku, kterou budu příští sezónu zkoušet pěstovat u nás. Má tvar sloního chobotu a asi to bude sprsklej kajenskej pepř s něčim v okolí. Kousek od tržnice směrem do města po Jl. Raya trans Halmahera narazíte na řadu malých restaurací, kde lze opět pít naše kombadžusy. Já si dával dycky es kopi (turka s ledem) a es avokádo a Janina zase es čaj a es jeruka (mandarinku). Po této ulic vlastně projedete celým centrem a pokračujete směrem na Galelu. Jen se nesmíte nechat zmást jednosměrkama, které platí pro auta (roda 4). My jsme ještě den před odjezdem na Morotai navštívili pánský barbershop, kde jsem se nechal kompletně oholit. Sice byla na ceduli cenovka, že mladík střihá za 35 K, ale dal jsem mu za to půlhodinové představení kilo. Už jenom z důvodu, že Janině taky podholil vlasy za ušima. Naproti zkoušel nějakej australan rozjet pizzerii. Bohužel ale sýr měl ještě v lodi na cestě z Jakarty, takže pizzerie nabízela pouze obligátorní místní pokrmy. Jinak musím přiznat, že na Halmaheře je teda docela dost místních jazyků. Tobelština, Galelština,.. takže zaplať pánbůh, že se všude na základkách vyučuje indonéština. Jinak by to byl teda porod. No ale posuneme se dál.
V den odjezdu z Tobela jsme taky poslali konečně pohledy na místní poště. U ní jsme si rovnou osedlali bentory za 15K k přístavišti. Měli sme plnou polní a bentory musely bejt dva. Na přístavišti se čekalo na naplnění kapacity lodi do Daruby asi 3 hodiny. Měli tam ale dobrou palačinku s kokosem, tušim, že za 5 K. Cesta lodí do Daruby na Morotai trvala speedboatem za 100K asi 2 hodiny.     

Pelabuhan speedboat Tobelo

Lodě na Morotai jezdí z pelabuhan speedboat, které je krapet severně od přístaviště pro trajekty. Obecně se doporučuje vyrazit do Daruby za odlivu kvůli vlnám brzo ráno. My sme si ale u Ibu přispali a v plný polní vyráželi, jak je výše popsáno nejdřív na poštu odeslat pohledy a pak bentorem na přístaviště. Tam jsme museli čekat tak dvě hodiny než se naplní speedboat, aby se mu to logicky vyplatilo vyrazit. Na přístavu dělaj výbornou palačinku s kokosem (Terang Bulan – jasný měsíc). To bylo místo snídaně.  

Sice je to vyprávění z další kapitoly, ale v Darubě jsme přistáli a hnedka zašli do první restaurace na oběd. Padangské menü přislo vhod a následně jsme kousek od pelabuhanu nasedli na bentory a nechali se odvézt na poloostrůvek Pandanga do D´Aloha resortu, který je projektem indonéským. Podle toho to taky vypadá. Na recepci buzík, všude plno uniformovaného personálu, indonéské telenovely v televizi, plno komárů. Celý resort vybydlenej až na jednoho Australana. A to až v příštím díle......