hari Sabtu di Padang,Sabtu yang biasa..

Kampus UNANDu pri zapadu Slunce ...

.. Jemny vanek cas od casu pohne staryma zelenyma listama palmy pred barakem, o kousek dal je slyset krik dovadejicich deti, pan vedle zacal ztloukat jakousi prosklenou skrina zaklada warung, kazdych pet minut zbesile projede motorka s stale neuspesnym prodavacem sladkeho chleba. Je vikend. Lide v indonesii odvolili a uzivaji si svoji dovolenou. Kazdy po svem. Decka poustej draky, starsi decka sedej v warnetech a parej hry nebo playstation2, ty starsi sedej na motorce a bezhlave jezdej po meste za zady s pritelkyni ci pritelem pred zady a ti nejstarsi proste jenom sedi a cumi. Rada z minangu vyuzila dovolenou k navsteve svych rodin. Zrovna sem se zacet do jedne knihy co si u me zapomel Eko, kdyz se rozeznel zvuk usnouvsiho postarsiho pana na lavicce pod mym oknem. Budit sem ho nechtel, ale pustil sem si Refused o neco vic nahlas a tak ho to zrejme donutilo vstat a venovat se svym detem. Po chvili jsem si zasel pro obed. Pan na lavicce uz ucil sve dite tradicnim rikackam a tak ihned co me uvidel nutil sve dite aby na me zacalo pokrikovat zname vety, ktere denne slysim od vsech deti v Padangu. "mau ke mana mister, bule bule.." V tu chvili si clovek uvedomi ze neni chyba na strane tech malejch parchantu co by potrebovaly schladit vhozenim jejich Sluncem rozpalenych telicek do prijemne chladiveho bahna ryzoveho pole. Chyba je na strane jejich rodicu. Chyba je nekde tam kdysi davno, kdy zacala fungovat tahle spolecnost.Chyba je v principu jejich denniho zivota.
Pomalu se soulam po vyhrate vybetonovane ceste smerem k hlavni ulici k memu nejoblibenejsimu warungu. Nez prejdu silnici opet si vyslechnu ty same popularni pokriky mistnich na rychle uhanejicich hondach a Yamahach kdyz zrovna maji svuj den a zri muze bile pleti jak srdnate a neohrozene kraci jejich uzemim. Warung se jevi opusten. Plapolajici zaclona a rozsvicena svicka slouzici jako prevence pred stejne hladovym hmyzem jako sem ja jen pomalu kmita v teplem polednim vetru. Po chvili vyjde dcera Majitelky a s usmevem odkryje zaclonu a zacina mi nabirat ryzi. Copak to bude dneska? pta se, jako kdyby u ni byl buhvijaky vyber jidla. Po chvilce premysleni ji nemilosrdne prikazu, ze si dam tempeh a pak taky ty prazeny maly ryby s baklazanem. Nez uzavira bungkus jeste ji poprosimo dvojitou davku chilli. Opet s usmevem se prikloni a podava mi plastovy pytlik s jidlem zabalenym v novinach. Zaplatim 10 000 rupii a s pranim krasneho odpoledne opetuji divcin usmev, ktery je to nejroztomilejsi na jeji macate postave. Pomalu prechazim ulici a negativne vrtim hlavou projizdejicim angkotum a busum. Me lenive nohy opet viri prach vyhrate betonove cesty smerem k memu kosu. Krik deti, ktere je nemozno nabazit pohledem na cloveka s bilou kuzi jiz nevnimam. Posloucham converge. Vnimam jen teply poledni letni vanek a mihotajici se stary zeleny list kokosove palmy. Vchazim do prostoru kosu a zacinam pojidat svuj obed. Lzice cvakajici o zuby a mlaskajici jazyk jen ztezi prehlusuje bouchani na okno a krik deti, ktere se kvuli bilemu cloveku v jejich ctvrti naucily jiz ctvrtou anglickou vetu: Hallo mister, open the Door...