Zdravím všechny sledovatele mého blogu o cestování nejen po Indonésii. Jak bylo v minulých příspěvcích avizováno, letošní podzim jsme s mojí čerstvoučkou manželkou věnovali naší odložené variantě z minula. Předcestovní přípravy jsme už po posledních zkušenostech nějak moc neprožívali. Vyráželi sme v sobotu 22.9 z letiště poblíž věznice Václava Havla s leteckou společností Qatar. Letenky už jsem měl od ledna, protože tou dobou Qatar měl takové krásné dvě slevové vlny a do Jakarty se daly koupit i za 14 001 Kč s dobou čekání v Douhá cca 2,5 hodiny. Prakticky to byly nejlevnější letenky za celou dobu mého cestování do Jakarty. Let startoval v sobotu okolo 9:10 ráno a docela ušel, do Dauhá to bylo airbusem a z Dauhá byl už ale dreamliner dobytčák se třema tří sedadlovejma řadama s kulovym místem na nohy. Do Jakarty jsme doplachtili po sedmé ráno tamního času. Následovala krátká frontička na razítko a vyzvednutí bagáže. Tradičně následoval výběr ve 100 000 Rp. ATM, které opět mojí VISA kartě nedaly víc jak 2 000 000 Rp. na jeden výběr (poplatek u KB za jeden výběr v této velikosti je 100 kč). Při současném kurzu stál jeden milion rupek i s poplatkem bance cca 1 500 Kč. Vybral jsem jich pro začátek 12.

 Swift Inn Aeropolis Airpor

Po výběru z ATM jsme se museli dostat do Swift Inn Aeropolis Airport , kterej jsem zamluvil na booking.com za účelem přespání před navazujícím letem do Ternate, kterej startoval ve 2:00 v neděli z domestic terminálu. Protože jsme byli unavený a ještě jsme nevěděli o úúžasné aplikaci GrapCar (https://www.grab.com/id/en/car/), tak jsme se před východem nechali vysvačit a zaplatili za taxíka do Swift Innu, kterej je kousek od letiště 170 000 Rp. Taxikem Bluebird s instalovaným taxametrem nás to pak nazpět stálo 86 000 Rp a odhaduju podle vzdálenosti, že s GrabCar autem by to vyšlo tak do 40 000 Rp. Na Jávě tak už nikdy nebudu jezdit jinak než s touhle aplikací. Swift Inn má nabídku transit offer, takže jsme si tam koupili 12 hodin na přespání. Pokoj s AC, TV, sprchou, ručníkama a s oknem do zdi vyšel v uvedeném intervalu na cca 300 000 Rp. Určitě by se dalo sehnat i levnější bydlení nebo těch 15 hodin, někde prosedět na letišti, ale s 12ti milionama v kapse a s dalšíma asi 50ti na účtu prostě nějakejch 300 tisíc neřešíte.

 čekání na vnitrostátnim terminálu 1a

Vnitrostátní let jsem kupoval ještě přes kiwi.com v Čechách. Blbý je, že jsem ho měl koupit alespoň 14 dní předem, protože pak šla cena z původních 1 860 Kč/orang o dalších cca 350 kč nahoru. Do Ternate toho lítá poměrně dost, ale nejlevnější letenky jsou s Batikair a s Lionem. Batik letěl o půlnoci s mezipřistánim v Makasaru a Lion bez mezipřistání ve dvě ráno. Let trval 4 hodiny, ale vzhledem k 2 hodinovému časovému posunu jsme přiletěli v pondělí 24.9. před osmou ráno. Na terminálu sultána Bubuláha bylo docela fajn počasí. Už v letadle si vedle mě sed jeden místňák, co ze spánku škvrkal zubama. Přesně tenhle týpek mi pak doporučil a zároveň mě nechal vysvačit řidičem, kterýmu sme za cestu přes město do cílového ubytování zaplatili dvojnásobek obvyklé ceny tj. 200 000 Rp. (dále budu v textu používat obvyklou zkratku pro tisíce – 200 K). Cílový ubytko (Villa Ma'Rasai) jsem opět vybral z booking.com podle recenzí, kde maj devítku. Pro trochu romantiky jsem samozřejmě nešel do základu a objednal jsem Deluxáka s výhledem na moře. Přesvědčilo mě mimojiné i to, že byl z rovna v zářiové akci o 100 K levnější, takže stál 625 K na den včetně snídaně. Na první pohled je jasné, že tohle ubytování je pod taktovkou nějakého bělocha. V okolí se nachází Khairunská univerzita snad se všema možnýma druhama fakult a studentů.

bazén v rezortíku Villa Ma'Rasai  

My jsme si po příjezdu zašli koupit nějakou vodu a hlavně datovou simku od Telkomselu. 10+2 GB stála 130 K. Po několika pokusech o zapnutí jsme se po dopátrání a několika konzultacích dozvěděli novinku, že je třeba každou novou indonéskou simku registrovat. Což znamenalo úkol pro nadcházející den. Pro výlety jsme si zapůjčili v ubytku motorku za obludných 150 K/den. Plus bylo, že ji každý den alespoň dotankovali. Kdo bude chtít ušetřit, nechť se poptá studentů v kampusu nebo si vůbec najde jiné levnější ubytování ve městě, kde by mohli půjčovat pod stovku za den. Abych ale neodbočoval tak jsme se v úterý rozjeli do města hledat pobočku Telkomselu. Ta je dle navigace na googlemapách vedle fotbalového stadionu, kde jsme ji taky po měnším chaotickém odbočení našli. Další plus je, že když jste bule, tak se vám hned v této části indonésie věnujou přednostně. Takže se nás hned po vchodu do operátorova centra ujali a simku za použití údajů z pasportu registrovali a začali sme sosat data ve 4G síti. Ještě týž den jsme si udělali výlet prakticky okolo celého ostrova. Jízda je to fenomenální. Místní sice sem tam nějakého bělocha vidí, ale i tak jsme na vesničkách od Sulamandahy po Jambulu komukoliv vyčarovali na obličeji úsměv až údiv s otevřenou hubou. Kolem Batu Angus jsme prakticky jenom projeli a zastavili jsme se až na pláži Jikomalamo, kde jsme si chvíli dělali fotky a videa. Pak jsme pokračovali ve spanilé jízdě až do kampusu. Pod ubytováním zrovna dodělali jednu budovu, která byla hned slavnostně otevřena celonočním karaoke. Další den po snídani jsme opět sedli na motorku a vzali to tentokráte z druhé strany. První zastávka byla jezírko Tolire kecil, kde jsou v černém písku ukryté zákeřné písečné vši. Ty vám během jedné minuty rozkoušou nohy, že se udrbete a antinyamuky na ně neplatí. Brali sme proto z tama roha hned jak jsme dopili mladého kokonata od Ibu ve stánku za 15 K. Pak jsme opět dojeli do Sulamandahy, kde jsme předali historické fotky Martina Točíka, který u před 12ti lety bydlel právě v této vesnici u jedné rodiny. Rodinu jsme našli bez problémů. Po vzájemném focení jsme opět jeli na pláž Jikomalamo, kde jsme si zašli na nudle, kafe a krapet šnorchlování. Korály tam docely ušly. Kafe taky dobrý. Nazpátek jsme se zastavili u Jezera Tolire besar. U silnice je tam odbočka, kde zaplatíte za motorku asi 5K. Nahoře je krásný výhled ze strmého svahu na jezero, ve kterém se vlnil a slunil asi 5 m krokodýl. Večer jsme pak v kampusu ještě stihli zajet do parku hřebíčkovníků (kebun cengkeh) a k naší oblíbené Ibu do warungu na plný talíř jídla dle svého výběru včetně čaje za 20 K/orang. Týž večer jsme ještě absolvovali tvrdé vyjednávání s o cenu za výstup na Gamalamu. Připojily se k nám dvě dívčiny z Deutschlandu. Týpek nám nejdřív sdělil cenu 1 600 K za jednodenní vejšlap i s jídlem pro skupinu 4 osob. Během smlouvání z něj vypadlo, že s náma ani nepude, protože leze týž den vedle na Kiematubu a že s náma poleze jeden 22 ti letý kamarád z jeho profesionálního týmu. Tím nepřímo stanovil i prostor pro vyjednávání a snížení ceny na konečných 800 K za celou skupinu bez stravy a dopravy k výstupovému bodu. Ta byla dojednána zase s řidičem v ubytku za dalších obludných 150 K. Pouze upozorňuju, že na kopec nesmí holky, co maj zrovna periodu, protože dle zkušeností Guida, pak horu zahalí mračna a přijde bouře či jiná zkáza a pohromy. Nemá smysl těmhle lidem vysvětlovat něco o pravděpodobnostech vlivu menstruace na počasí, které dle předpovědi mělo být v den výstupu nejlepší za celý týden.  

Vyráželi jsme kolem půl sedmé ráno s balíčkem vajec, penkejkama a smaženou rejží v pytlíku jakožto snídaňovým balíčkem z rezortu Villa Ma'Rasai. Vody a sušenky jsme si raději přikoupili. Na Gamalamu se vyráží ze tří míst, my jsme tuším vyrazili z Moya nebo už nevim. Každopádně cesta vedla zprvu přes háje vzrostlých stromů hřebíčku (cengkeh), muškátového oříšku (pala) a skořicovníků (kayu manis) okolo obydlí místních chatrčníků, co tam sklízej koření a dřevo. Přecházeli jsme dvě zásadnější rokliny s vyschlým potokem. Sopka Gamalama má celkem 5 posů (sheltrů). Do prvního se škrábete celkem dlouho, pak už je vdzálenost mezi těmito odpočívadly kratší. 

 nahoře již s guidítkama a hokama ze SRN

U prvního se taky dá nabrat voda ze studánky plné komářích larev (pro bbulé nutno hodit desinfekční chloridové tablety či vzít přes filtr). Poslední pos 5 je před vrcholem, kde musí váš průvodce zaspívat Aláhovi známou odrhovačku, kterou hrajou mešity dole ve městě 5x denně už od půl páté ráno. Následuje upozornění, že ženy musí obléknout kaťata a dlouhej rukáv a vyrazí se na polední vyprahlou kamennou pláň. Ta je plná různejch vyvržených kamenů a špičatého vulkanického materiálu. Je tam vedro vemte si dost vody a pořádně se namažte. Dolů to pak už nějak seběhnete. Protože jsem si vzal ráno naprd ponožky do bot, které se mi v zapocených botech srolovaly, měl jsem puchýře na achilovkách. Takže druhý den po výstupu jsme opět sedli na motorku a jeli do města k lékárnici, která mi na to dala zázračnej zásyp. Ten to do dvou dnů zavřel bez strupu. Janina zase dostala krém na její pokousaný nohy od písčitých vší. Projeli jsme se ted den ještě po městě, zašli na kafe a džusy, do nákupáku a jen tak zevlivli. Do sultánova kratonu nás to nějak moc ani netáhlo. Navštívili jsme ještě vyhlídku nad jezerem Ngade (vyhlídka Danau Laguna Tangga Seribu) a to bylo asi z těch podstatných míst na Ternate všechno. Popravdě jsme podle plánu měli v sobotu odjet na vedlejší ostrov Tidore, kde jsme měli vylézt i druhou sopku Kiematubu, ale vzhledem k hojícím se puchýřům a skutečnosti, že máme za pár dní zase šplhat na Dukono jsme po zralé úvaze jeli rovnou směr Tobelo. V sobotu ráno po snídani jsme tedy s řidičem z ubytka za posledních obludných 100 K dojeli do přístavu, kde jsme si koupili lístky za stejnou cenu speadboatem do Sofifi na Halmaheře. Do speadboatu se vejde 12 lidí a tak byl za chvíli plnej. Cesta trvala asi 40 minut.  

Fotky z celýho ostrova Ternate najdete na rajčeti pod odkazem mrchrkrt.rajce.net

pokud chcete nějaký doplňující otázky, tak na benzíně se dal koupit litr  za 8500 Rp. a v lahvích ve vesnicích to už bylo za desítku. Gorengany furt stojej 4ks za 5 tisíc a Slunce na rovníku zapadá kurva rychle. do deseti minut je tma. Jinak se ptejte přes mail nebo FB či už sem si založil i Instáč.  :) miluju vás a hlavně ty z vás co jeli na Moluky dřív než na Bali.