Cesta na samé hranice Indonésie - Z Tobela na Pulau Morotai

Nebudu lhát, když přiznám, že jsem od posledního příspěvku nechal utéct skoro půlrok. No raději se zase vrátím tam, kde jsem skončil a to je tuším po nočním výlezu Dukona. To jsme se ještě vrátili zpátky na Meti sbalit si batohy a vyrazit do Tobela k jedné příjemné starší kresťanské paní (už si na jméno bohužel nevzpomenu). Pokoj byl za 300 K s klimatizací a 75 k na den motorka poloatomat. V kristově oáze jsme vydrželi tři noci a vyráželi do prozměnu muslimské oblasti Galely na čerstvou rybu z jezera se zastávkou na Tanjung Bongo. To je ve zkratce takový výplaz lávy ze sopkového systému Dukona. Jsou tam pěkné zátočiny a asi proto se tomu řiká Raja Ampat mini. Loďičkář se sám zeptal, kolik mu dám za cestu tam a zpět (cca 0,5 km) z rybářského přístavu Galely. Dal jsem mu pade, Alespoň měl ten večer na lepší cigára. 

 

Danau Galela - prohlídka rybářských sádek

 a následná žranice na kokosových šlupkách grilované ryby z těchto místních sádek  

Tobelo není velké město a na skůtru ho projedete za odpoledne. Autobusové nádraží najdete v jižní části u pasar baru. Mají tam rovněž celkem dobré nádražní bakso. Tržnici jsme prošli a koupili tam melouna. Měli jich tam několik valníků. Jinak taková klasika od koření, ryby až po oblečení nádobí.. Jako bonus sem si vysmlouval chilli pariku, kterou budu příští sezónu zkoušet pěstovat u nás. Má tvar sloního chobotu a asi to bude sprsklej kajenskej pepř s něčim v okolí. Kousek od tržnice směrem do města po Jl. Raya trans Halmahera narazíte na řadu malých restaurací, kde lze opět pít naše kombadžusy. Já si dával dycky es kopi (turka s ledem) a es avokádo a Janina zase es čaj a es jeruka (mandarinku). Po této ulic vlastně projedete celým centrem a pokračujete směrem na Galelu. Jen se nesmíte nechat zmást jednosměrkama, které platí pro auta (roda 4). My jsme ještě den před odjezdem na Morotai navštívili pánský barbershop, kde jsem se nechal kompletně oholit. Sice byla na ceduli cenovka, že mladík střihá za 35 K, ale dal jsem mu za to půlhodinové představení kilo. Už jenom z důvodu, že Janině taky podholil vlasy za ušima. Naproti zkoušel nějakej australan rozjet pizzerii. Bohužel ale sýr měl ještě v lodi na cestě z Jakarty, takže pizzerie nabízela pouze obligátorní místní pokrmy. Jinak musím přiznat, že na Halmaheře je teda docela dost místních jazyků. Tobelština, Galelština,.. takže zaplať pánbůh, že se všude na základkách vyučuje indonéština. Jinak by to byl teda porod. No ale posuneme se dál.
V den odjezdu z Tobela jsme taky poslali konečně pohledy na místní poště. U ní jsme si rovnou osedlali bentory za 15K k přístavišti. Měli sme plnou polní a bentory musely bejt dva. Na přístavišti se čekalo na naplnění kapacity lodi do Daruby asi 3 hodiny. Měli tam ale dobrou palačinku s kokosem, tušim, že za 5 K. Cesta lodí do Daruby na Morotai trvala speedboatem za 100K asi 2 hodiny.     

Pelabuhan speedboat Tobelo

Lodě na Morotai jezdí z pelabuhan speedboat, které je krapet severně od přístaviště pro trajekty. Obecně se doporučuje vyrazit do Daruby za odlivu kvůli vlnám brzo ráno. My sme si ale u Ibu přispali a v plný polní vyráželi, jak je výše popsáno nejdřív na poštu odeslat pohledy a pak bentorem na přístaviště. Tam jsme museli čekat tak dvě hodiny než se naplní speedboat, aby se mu to logicky vyplatilo vyrazit. Na přístavu dělaj výbornou palačinku s kokosem (Terang Bulan – jasný měsíc). To bylo místo snídaně.  

Sice je to vyprávění z další kapitoly, ale v Darubě jsme přistáli a hnedka zašli do první restaurace na oběd. Padangské menü přislo vhod a následně jsme kousek od pelabuhanu nasedli na bentory a nechali se odvézt na poloostrůvek Pandanga do D´Aloha resortu, který je projektem indonéským. Podle toho to taky vypadá. Na recepci buzík, všude plno uniformovaného personálu, indonéské telenovely v televizi, plno komárů. Celý resort vybydlenej až na jednoho Australana. A to až v příštím díle......  

Dukono 2018

Ikdyž se nám tak krásně bydlelo na Meti, tak jsme si museli v týdnu odskočit na trek na stratovulkán Dukono, jehož erupce byly vidět z Meti každý den na obzoru Halmahery. Byl to vlastně K tomuhle účelu jsem si na webu našel kontakt na Alexe, který pochází z Tobela a na Dukono leze podle jeho příspěvků a komentů na youtube a FB poměrně dost často. Je to jedna z nejaktivnějších sopek na zemi a dle wikipedie už prská nepřetržitě od roku 1933. Můj nejaktivnější zdolaný kráter byl Lokon (Empung) vedle na Sulawesi u Tomohonu a ten se potácí někde mezi 2-3 stupněm aktivity. Dukono je stabilní 4ka z pětistupňové škály, takže jsem si už před odletem liboval, že by to mohla být i pěkná ohňostrojovitost. Rozhodnul jsem se proto i pro přenocování, protože absolvovat 15kiláků tam a zpátky za jeden den je tak pro lidi, co maj spartan beast a vejš. Nám s Jančou ještě medaile z beastu chybí.

No, 40ti letý průvodce, učitel a buhví co ještě Alex dorazil těsně po snídani a společně jsme přepluli rybářskou bárkou do Mawey, kde sme nasedli na připravenou motorku a rozjeli do Tobela na pasar nakoupit nějakou tu výstupovou potravinu. Asi hodinu jsme museli čekat v centru Tobela na Alexe, který se svým kolegou sháněli sušenky, nudle, kuřecí maso a bungkus (kuře, rýže, sambal a krapet zeleniny). Během čekání jsme rozdali pár selfíček a prozradili odkud jsme. Následně jsme se vydali z Tobela asi půlhodinovou jízdou směrem ke Galele. Za vesnicí Mamuya, která se rozprostírá na úpatí stejnojmenné hory vysoké 933 m, která je rovněž součástí vulkanického komplexu Dukona jsme odbočili vlevo a vydali se podél vyschlé řeky odnášející v období dešťů sopečný prach do moře. Následovala prašná polňačka, která vedla zprvu kokosovým hájem a pak nabírala výšku přes polodivokou jungli osázenou semtam muškátovníky, hřebíčkovníky a skořicovníky a v níž se sem tam vyskytovaly pasoucí se krávy. Párkrát nám naše motorka chcípla a nešla nahodit a do některých kopců se jí moc nechtělo. Místy jsme míjeli místní vesničany a pralesníky, kteří prosekávali les a opečovávali své zařízení na výrobu kokosového oleje ze šlupek ořechů J (to je taková z bambusu plošina na kterou se nahází šlupky vod kokosů a zatopí se pod tim) či jenom sbírali, co se dá sežrat nebo nějak zpeněžit. Bylo vedro jako prase. Naše motorizovaná konečná byla v dřevěném přístřešku, kde jsme nechali motorky a snědli bungkus s kuřetem. Tam sem si i přezul sandále a nazul své trekové boty, co umí perfektní achilovkový puchejře. Cesta se dál ubírala mírněji do kopce zarostlou a popílkem zaprášenou vegetací. Alex to v předu ještě vířil mačetou. Postupně jsme překročili několik strmějších údolí menších vodních toků, u kterých bylo možné na chvíli opláchnout končetiny ve stojaté vodě od sopečného prachu. V korunách stromů občas zasvištěl tukan či jiné zajímavé druhy ptáků. Janina si pak všimla u kraje pěšiny i docela pěkného exempláře krajty ametystové, která tam byla připravená v útočné pozici na nějakého hlodavce či ptáčka, který by si na cestu zaletěl zobnout pár bobulí. Postupně jsme se však blížili k vrcholu a z kráteru už byly docela zřetelně slyšet občasné erupce. Po asi 3 hodinovém výšlapu jsme se dodrápali k okraji, kde už vegetace končila a místo bylo opět označeno posledním „POS 5.“ Po překlenutí hrany se před námi objevilo pole staršího kráteru Malupang Wariang, který byl v minulosti rovněž aktivní. To už jsme byli asi 1 km od toho hlavního kráteru. 

Prohopsali sme přes popílkovoprachové pole a vstoupili už v pozdních odpoledních hodinách do našeho tábořiště, kde měl Alex schovku se stanem a vařičem J. Alex hned na to začal s kolegou stavět stan a my sme postávali různě opodál, protože všude okolo byl už docela slušný nános sopečného popílku nebo prachu či jak se to nazývá. Když byl stan postaven, tak sme se do něj s Janinou zbořili. Kolega domorodec od Alexe pálil jednu hřebíčkovou cigaretu za druhou. Alex vařil rýži. Během té činnosti se setmělo a Alexovi došla v jeho superčelovce baterka. Než aby si svítil telefonem, tak jsem mu pučil jednoho z našich Petzlů a nechal ho v klidu dovařit. Po večeři sme šli okamžitě nakutě, protože Alex zahlásil, že se vstane před čtvrtou hodinou. Sopka na chvíli utlumila svojí činnost a byl i klid. O to větší neklid měla Janina, která si předpovídala při dlouhodobějším zašpuntování výduchu konec světa. Po několikahodinovém převalování v plesnivém stanu jsme se opět oblíkli do zaprášených hadrů a s dvěma čelovkama a jedním svítícím telefonem vyrazili za tmy přes různé lávové útvary k vrcholu.  Nebylo to ani nějak daleko, ale postupně k vrcholu vrstva prachu přibývala a nebylo snadné se tou vrstvou, která měla místy i 30 cm prodírat. Těsně pod vrcholem už to byla pěkná parní lokomotiva. Co vám budu povídat, chvíli jsme museli zastavit a sledovat, kam vítr odnáší sopečné výkaly abychom do nich zbytečně nevběhli.

Na hraně kráteru jsme byli ještě za tmy, takže skutečně mimo mrak občas sopka zaohňostrojovala a vyplivla pár větších svítících budoucích kamenů. 

Mnohdy i docela vysoko a sem tam i na úroveň okraje kráteru. Párkrát se otočil vítr a dostali sme zásah mrakem, který obsahoval hodně prachových částic, což člověk ucítil na obličeji. Pomalu se rozednívalo. Civěli jsme tam ještě něco přes půl hodiny a pak jsme zase šli pomalu dolů. Alex měl potřebu ještě něco před sestupem uvařit. Problém byl, že mu došel plyn a tak Janina nedobrovolně obětovala svou hůlku na oheň. Na cestě dolů dostala jednu čerstvou, těžší, o kterou si udělala při sestupu pěknej monokl. Dolů to už docela šlo. Úplně jsem zapomněl na komáry. Těch bylo dole v lese habakuk. Hlavně těch tygrovaných co přenáší malárii. Krajtu už jsme na jejím místě nenašli a před chajdou, která ukrývala motorky, vyslal Alex domorodého kolegu šplhat pro mladé kokosy na palmu. Já sem vypil jeden a půl ořechu. Bylo to děsně osvěžující. Dolů už se na motorce jelo celkem v pohodě. Napojili jsme se opět na silnici a v Mamuye jsme odbočili opláchnout a vyprat všechny věci do horkých pramenů. Některé Ibu tam zrovna taky praly prádlo J. Nevím kolik voda měla stupňů, ale byla docela horká. Asi jako když si napustíte vanu a nenaředíte to studenou vodou. Věci jsme sice měli mokrý, ale při zpáteční jízdě v horkém poledním čase na motorce to ve větru docela proschlo.

V Tobelu jsme se zastavili podívat na jeden questhouse. Ibu (známá Alexe) byla křesťanka a celkem příjemná pani. Pokoje tam měla dva a mohli sme si tam i vyprat a uvařit. Byla tam i wifina a jelikož nebyl problém i se zapůjčením motorky, slíbili jsme si, že se druhý den ráno přijdeme ubytovat. S Alexem jsme ještě jeli na pasar, kde startují modré béma do Mawey. Dostal své 3 miliony rupií za dvoudenní trek, což by řada z vás nezaplatila s čímž taky samozřejmě souhlasím. Vlastně ho ani nějak speciálně nedoporučuju, protože celou dobu působil jako arogantní vychcan. Nicméně je v místní turistice docela sběhlej a na sopky severní Halmahery leze pravidelně. Okolí Tobela z pohledu turistických zajímavostí zná velmi dobře, o možnostech turistiky vyučuje i na místní střední škole a mimo treky se s ním můžete vydat i zapotápět třeba k podvodním sopkám. Jeho cena je ale pevná 100 EUR/den a smlouvat se s ním nedá. Proto spíš doporučuju si zajít na trek s klukama z Meti. Těch jsem se neptal, ale ujistili by mě, že by byli určitě levnější. Nutno dodat, že sme asi prorazili naší motorce nějakou trubku, protože z ní něco začalo vytejkat. Takže nadruhou stranu náklady na nás asi byly krapet přes očekávaný rozpočet J.

Alex navíc ještě z těch 3 mega obětoval padesát tisíc na modré bémo, které nás vzalo do přístavu v Mawee. Tam jsme si dali výtečné bakso a vyrazili zpět k batohům na Meti. Tam už byly holky němkyně, které tam dorazily z Ternate. Měly posledních pár dní a tak si chtěly ještě užít nějaké to šnorchlování. Společně jsme s nima odpoledne vyrazili okouknout žraloky. Já viděl jednoho. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme ještě zajeli na pasir putih za Meti. To je cca 200 m velkej ostrůvek, kde je jenom pár křovin. Tyhle ostrůvky jsou při soumraku a v noci stejně nejlepší. Nikdo na nich nebydlí, sem tam vyleze želva, máte krásnej výhled na nebe. Ostrůvek sme si s Janinou oběhli, dali si tam čaj a sušenky a za tmy vyrazili zabalit před ranním přesunem do Tobela. Tak to je vše a příště si povíme něco o Tobelu a okolí.

Fotky z tohodle vyprávění najdete zde:https://mrchrkrt.rajce.idnes.cz/Dukono_2018/

             

Halmahera - Pulau METI

Takže ahoj lidi, :)

další příspěvek z oblasti severních Moluk začíná přeplutím z Ternate do Sofifi ranním sobotním speadbatem, který stojí 100 K a odjíždí prakticky hned po naplnění všech míst, kterých je tušímže 12ct nebo možná i 18ct by se jich tam vešlo. Celá plavba trvá tak 40 minut a v Sofifi na pelabuhanu si vás okamžitě přeberou místní dopravní nahaněči. Do Tobela to stojí cca 120 K za osobu. to jsme věděli předem, nejsme blbí a zeptáme se :) My jsme ale chtěli do Mawey, kde se z místního rybářského přístavu dá sehnat loď na ostrov Meti. Do Tobela se mi ještě nechtělo a zároveň jsme chtěli někam, kde si odpočinem a konečně se opálíme při šnorchlování a nebudem vrženi zjedné aglomerace do druhé. Moje ruce z motorky už byly krásně hnědý, ale ten zbytek furt sejra. Janina na tom byla podobně mimo těch rukou..  

Když řidič slyšel, že nechcem do Tobela, tak si hned přisadil, že je to 10km zajížďka a tak sme se dohodli nakonec na 150K za osobu až do výše uvedeného přístavu. Byl to kokot, to bez debat, ale já nemám zapotřebí trávit půlhodinu debatou o dalších 20ti korunách. Takže o Sofifi vám toho tady moc nenapíšu :) prosvištěli sme ho během té ušetřené půl hodiny a v další vesnici k sobě do auta nalodili šátkonošku s dítětem. Řidič nasadil na hrbolaté silnici brzdaplynstyle a paní šátkonošková začala zvracet (už jí teda bylo blbě když nalejzala do auta, zřejmě byla již po několikáté těhotná, jak jsme usoudili). Naštěstí jela jenom do vesnice Kao, kde vystoupila. Dál už jsme absolvovali relay zase sami a nakonec se nechali vyhodit v Mawee. Překvapivě prakticky okamžitě bez čkání jsme se nalodili na rybářskou lodičku, která nás za 10 K/osobu odvezla do 10 minut přímo před Meti Cottages (viz. Tripadvisor nebo booking - doporučují kouťácí). S Atym jsem si už nějakých 14 dní psal předem, takže jsem se ani nerezervoval na bookingu. Cena jse shodná 285 K za  bambusový přístřešek s moskytierou a zamykatelnou skříňkou. Je to však bez jídla, které je 3x denně za dalších 150 K na osobu. Nadruhou stranu dostanete spoustu bonusů (arak welcome drink, tuak party..). Čaj, káva a převařená voda zadarmo po celý den. Atyho supertým tvoří Maxi (francouz), April (fenka), Jack (kanec s rodinkou) a dalších 5 místních domorodých pomocníků. Paní ibukuchařka výborně vaří a každý den je něco jiného a chuťově zajímavého. například snídaně byla jeden den  toast s omeletou, pak smažená rýže, vařené vejce nebo čočkovoidní něco, co bylo sladké. Obědy a večeře jsou ve znamení rýže s rybami, kuřetem z hlediska masa a zeleninou a tofu s tempehem v podobě vegeteriánské složky. Sambal je s palmovým cukrem podáván v malinké plastové doze a jako každodenní příloha jsou kačangy s tempehem v další plastové doze.  Když se Maximu zadaří, tak je i chobotnice nebo místní obří čerstvá ústřice s limetkou a zeleninou (viz foto na rejčeti). Sladkou vodu mají z vrtu po japonských okupantech, sprchy a záchody rovněž super designově řešeny. Společenská místnost s barem je taky z bambusu a boží. Hrál jsem tam boží hru s dvěma kostkama a tuakem. Jinak japonští okupanti v téhle lokalitě nechali ponořené letadlo v zátoce a rozložené obranné dělo na jednom cípu ostrova. Rozložené proto, že se ho místní snažili rozebrat a dát do sběrných surovin. Díky hmotnosti se jim to do dneška nepovedlo. Jinak jsou tam jsou ještě vidět díry po bombardování.

Po příjezdu na Meti jsme se ocitli mezi nějakou místní sebrankou na výletě, která Janině hned po vylodění nabídla lontong s nějakou omáčkou či kuřetem zdarma. Pak nás přivítal dezorientovaný Maxi a odvedl nás od této skupiny indonésanů, která zjevně neměla s rezortem nic společného k našemu budoucímu pokoji č.1 z 8mi celkově s hamakou. Následně jsme se po rozkoukání navečeřeli na mole při hvězdách o svitu petrolejových lamp za dalekého karaoke nesoucím se po vodě z vesnic halamaherského pobřeží. Nebudu Vám lhát, ale cítil jsem se jako zamlada. Větší romantiku si jen těžko po sultanátu v Ternate představíte. Hlavně nikde žádnej zvuk muezzína, jenom příboj a šustění kokosových palem. Druhý den ráno jsme si šli okamžitě spálit záda na šnorchl. Korály jsou poměrně zachovalé, některé však vybledlé, ale i hada nalovu a jiné zvláštnosti jsme viděli. Kolem mola bylo velmi početné hejno rybek pánvičkové velikosti, které po ránu za odlivu ze spoda atakovala dravá monstra a od hladiny barakudy. To všechno lze však sledovat z pokoje před snídaní :). V poledne už jsme měli samozřejmě spálená záda. Následně jsme se vydalido vesnice i přes Atyho upozornění, že v poledne je ve vesnici vedro. Důvodem bylo nakoupení vody, protože převařená voda je krapet nasmrádlá od kouře a ta Janině moc nešmakovala. Ve vesnici skutečně vedro bylo.

Asi uprostřed je obecní úřad a na druhém konci vesnice sedí starosta s místníma chlapama a v poledne nasávaj tuak (viz obrázek vedle). samozřejmě dali mi ochutnat a byl výbornej. Chutnal po grepu. Poplácali sme se po ramenou a udělali selfíčko (zase viz fotky na rajčeti, kdypa se můžu pochlubit fotkou se starostou). Na konci vesnice se dá ještě přojít kolem uvázaný krávy a hrobu a narazíte na kamennou ostrohrannou pláž bez písku (kdysi asi mangrovy). Jelikož to bylo vše, tak jsme se zase přes veasnici vrátili nazpátek do našeho pokoje. Také jsme sledovali odpolední nedělní nápor místních domorodých návštěvníků. Jelikož byla neděle, tak to byl vzhledem k atraktivnosti a dostupnosti docela nátěr. Zamkli jsme si proto důležité věci do skříňky a nechali Atyho odhánět od našeho bambusového příbytku výletníky. V neděli se tomuhle náporu dá uniknout na zadní východní stranu ostrova, kde jsem si zkusil zašnorchlovat. Na této pláži je spousta možností. Můžete hledat a pozorovat různá zviřátka, jako při odlivu bahenní skákací a lítací obojživelné rybky (viz sir david atenborough). Nebo asi 100 m od břehu jsou malé kaňonky ustící pozvolně do útesu. Korály jsou místy docela pěkné a věžovité. Ale zaplul jsem tam těsně před západem a tak tam bylo šero. Po návratu do kempu se pomalu stmívalo a Ibu dokončovala jednu ze svých super večeří. Pozdravili jsme jacka s rodinkou a dali jsme si sprchu v koupeně s Jackovými motivy. Vlastně celý kemp má v Jackovi takový symbol. Tento kanec je namalován i na resortní lodi a vlastně se osobně nejvíc vyskytuje právě za koupelnou. Meti jsme si vlastně po dvou nocích tak oblíbili, že jsme ho upřednostnili jako výchozí bod pro naší nejdůležitější výpravu ever a to byl výstup na Dukono. Už jenom proto, že Alex, kterého jsem si podle recenzí na netu vybral jako důvěrihodného guida na výstup se s klukama z Meti znal a už nejednou tady někoho vyzved na tůru. O tom ale v dalším příspěvku. 

Adhie a Maxmilián jsou super. Jednak denně (většinou ve všední den dopoledne) pracují na výstavbě "bambusového tábora - resortu", ale i přestak se snaží vám sprostředkovat zážitek odlišný od toho, co jste zažili dny předchozí. Nutno podotknout, že technika výstavby je tradiční a zdlouhavá. Jinak pokud si teda něco sami nenaplánujete, tak kluci mají k dispozici vlastní loďku, se kterou vás provezou na šnorchl a i třeba na "pasir putih," což je takovej malej ostrůvek těsně nad přílivem, kde by si každej z vás chtěl prožít noc, protože je tam jenom krapet křovin, a v noci tam vylezou želvy klást jajcá (to je tento obrázek dole). 

 I na šnorchlový výlet za žraloky jsme se vydali. Já ho samozřejmě viděl, protože jsem jich už pár viděl a věděl kde ho mam vidět. Chce to samozřejmě vyplavat na hranu útesu a koukat dolů. Útesácí jsou děsně rychlí a zase tolik jich tam není, aby jste měli štěstí každejch pet minut. Nicméně sépie, chobotnice, čtverzubci a jiné bežné havěti jsou k dispozici na mělčích částech korálového útesu. Maxi občas uloví i nějakou tu pulmetrovou škebli k večeři. :) 

Nevím jak manželka, ale mě se v tomhle ubytku děsně líbilo a doporučil bych to i svý prababičce. No v dalším příspěvku si popovídáme o našem výstupu na Dukono, což je sopka trvale na 4tém stupni vulkanity z 5ti. zatím teda pa a fotky jsou na https://mrchrkrt.rajce.idnes.cz/Pulau_METI/.

Tady třeba jančí zkouší batoh na loundry. :)  

Meti je fakt boží relax a pokud nejste hoteloví, což v téhle části indonésie asi nejste, tak nebuďte blbí a dejte si tady pár nocí. Stojí to za to. Určo je to lepší jak nedaleká Kupa Kupa beach.     

            

Zdravím všechny sledovatele mého blogu o cestování nejen po Indonésii. Jak bylo v minulých příspěvcích avizováno, letošní podzim jsme s mojí čerstvoučkou manželkou věnovali naší odložené variantě z minula. Předcestovní přípravy jsme už po posledních zkušenostech nějak moc neprožívali. Vyráželi sme v sobotu 22.9 z letiště poblíž věznice Václava Havla s leteckou společností Qatar. Letenky už jsem měl od ledna, protože tou dobou Qatar měl takové krásné dvě slevové vlny a do Jakarty se daly koupit i za 14 001 Kč s dobou čekání v Douhá cca 2,5 hodiny. Prakticky to byly nejlevnější letenky za celou dobu mého cestování do Jakarty. Let startoval v sobotu okolo 9:10 ráno a docela ušel, do Dauhá to bylo airbusem a z Dauhá byl už ale dreamliner dobytčák se třema tří sedadlovejma řadama s kulovym místem na nohy. Do Jakarty jsme doplachtili po sedmé ráno tamního času. Následovala krátká frontička na razítko a vyzvednutí bagáže. Tradičně následoval výběr ve 100 000 Rp. ATM, které opět mojí VISA kartě nedaly víc jak 2 000 000 Rp. na jeden výběr (poplatek u KB za jeden výběr v této velikosti je 100 kč). Při současném kurzu stál jeden milion rupek i s poplatkem bance cca 1 500 Kč. Vybral jsem jich pro začátek 12.

 Swift Inn Aeropolis Airpor

Po výběru z ATM jsme se museli dostat do Swift Inn Aeropolis Airport , kterej jsem zamluvil na booking.com za účelem přespání před navazujícím letem do Ternate, kterej startoval ve 2:00 v neděli z domestic terminálu. Protože jsme byli unavený a ještě jsme nevěděli o úúžasné aplikaci GrapCar (https://www.grab.com/id/en/car/), tak jsme se před východem nechali vysvačit a zaplatili za taxíka do Swift Innu, kterej je kousek od letiště 170 000 Rp. Taxikem Bluebird s instalovaným taxametrem nás to pak nazpět stálo 86 000 Rp a odhaduju podle vzdálenosti, že s GrabCar autem by to vyšlo tak do 40 000 Rp. Na Jávě tak už nikdy nebudu jezdit jinak než s touhle aplikací. Swift Inn má nabídku transit offer, takže jsme si tam koupili 12 hodin na přespání. Pokoj s AC, TV, sprchou, ručníkama a s oknem do zdi vyšel v uvedeném intervalu na cca 300 000 Rp. Určitě by se dalo sehnat i levnější bydlení nebo těch 15 hodin, někde prosedět na letišti, ale s 12ti milionama v kapse a s dalšíma asi 50ti na účtu prostě nějakejch 300 tisíc neřešíte.

 čekání na vnitrostátnim terminálu 1a

Vnitrostátní let jsem kupoval ještě přes kiwi.com v Čechách. Blbý je, že jsem ho měl koupit alespoň 14 dní předem, protože pak šla cena z původních 1 860 Kč/orang o dalších cca 350 kč nahoru. Do Ternate toho lítá poměrně dost, ale nejlevnější letenky jsou s Batikair a s Lionem. Batik letěl o půlnoci s mezipřistánim v Makasaru a Lion bez mezipřistání ve dvě ráno. Let trval 4 hodiny, ale vzhledem k 2 hodinovému časovému posunu jsme přiletěli v pondělí 24.9. před osmou ráno. Na terminálu sultána Bubuláha bylo docela fajn počasí. Už v letadle si vedle mě sed jeden místňák, co ze spánku škvrkal zubama. Přesně tenhle týpek mi pak doporučil a zároveň mě nechal vysvačit řidičem, kterýmu sme za cestu přes město do cílového ubytování zaplatili dvojnásobek obvyklé ceny tj. 200 000 Rp. (dále budu v textu používat obvyklou zkratku pro tisíce – 200 K). Cílový ubytko (Villa Ma'Rasai) jsem opět vybral z booking.com podle recenzí, kde maj devítku. Pro trochu romantiky jsem samozřejmě nešel do základu a objednal jsem Deluxáka s výhledem na moře. Přesvědčilo mě mimojiné i to, že byl z rovna v zářiové akci o 100 K levnější, takže stál 625 K na den včetně snídaně. Na první pohled je jasné, že tohle ubytování je pod taktovkou nějakého bělocha. V okolí se nachází Khairunská univerzita snad se všema možnýma druhama fakult a studentů.

bazén v rezortíku Villa Ma'Rasai  

My jsme si po příjezdu zašli koupit nějakou vodu a hlavně datovou simku od Telkomselu. 10+2 GB stála 130 K. Po několika pokusech o zapnutí jsme se po dopátrání a několika konzultacích dozvěděli novinku, že je třeba každou novou indonéskou simku registrovat. Což znamenalo úkol pro nadcházející den. Pro výlety jsme si zapůjčili v ubytku motorku za obludných 150 K/den. Plus bylo, že ji každý den alespoň dotankovali. Kdo bude chtít ušetřit, nechť se poptá studentů v kampusu nebo si vůbec najde jiné levnější ubytování ve městě, kde by mohli půjčovat pod stovku za den. Abych ale neodbočoval tak jsme se v úterý rozjeli do města hledat pobočku Telkomselu. Ta je dle navigace na googlemapách vedle fotbalového stadionu, kde jsme ji taky po měnším chaotickém odbočení našli. Další plus je, že když jste bule, tak se vám hned v této části indonésie věnujou přednostně. Takže se nás hned po vchodu do operátorova centra ujali a simku za použití údajů z pasportu registrovali a začali sme sosat data ve 4G síti. Ještě týž den jsme si udělali výlet prakticky okolo celého ostrova. Jízda je to fenomenální. Místní sice sem tam nějakého bělocha vidí, ale i tak jsme na vesničkách od Sulamandahy po Jambulu komukoliv vyčarovali na obličeji úsměv až údiv s otevřenou hubou. Kolem Batu Angus jsme prakticky jenom projeli a zastavili jsme se až na pláži Jikomalamo, kde jsme si chvíli dělali fotky a videa. Pak jsme pokračovali ve spanilé jízdě až do kampusu. Pod ubytováním zrovna dodělali jednu budovu, která byla hned slavnostně otevřena celonočním karaoke. Další den po snídani jsme opět sedli na motorku a vzali to tentokráte z druhé strany. První zastávka byla jezírko Tolire kecil, kde jsou v černém písku ukryté zákeřné písečné vši. Ty vám během jedné minuty rozkoušou nohy, že se udrbete a antinyamuky na ně neplatí. Brali sme proto z tama roha hned jak jsme dopili mladého kokonata od Ibu ve stánku za 15 K. Pak jsme opět dojeli do Sulamandahy, kde jsme předali historické fotky Martina Točíka, který u před 12ti lety bydlel právě v této vesnici u jedné rodiny. Rodinu jsme našli bez problémů. Po vzájemném focení jsme opět jeli na pláž Jikomalamo, kde jsme si zašli na nudle, kafe a krapet šnorchlování. Korály tam docely ušly. Kafe taky dobrý. Nazpátek jsme se zastavili u Jezera Tolire besar. U silnice je tam odbočka, kde zaplatíte za motorku asi 5K. Nahoře je krásný výhled ze strmého svahu na jezero, ve kterém se vlnil a slunil asi 5 m krokodýl. Večer jsme pak v kampusu ještě stihli zajet do parku hřebíčkovníků (kebun cengkeh) a k naší oblíbené Ibu do warungu na plný talíř jídla dle svého výběru včetně čaje za 20 K/orang. Týž večer jsme ještě absolvovali tvrdé vyjednávání s o cenu za výstup na Gamalamu. Připojily se k nám dvě dívčiny z Deutschlandu. Týpek nám nejdřív sdělil cenu 1 600 K za jednodenní vejšlap i s jídlem pro skupinu 4 osob. Během smlouvání z něj vypadlo, že s náma ani nepude, protože leze týž den vedle na Kiematubu a že s náma poleze jeden 22 ti letý kamarád z jeho profesionálního týmu. Tím nepřímo stanovil i prostor pro vyjednávání a snížení ceny na konečných 800 K za celou skupinu bez stravy a dopravy k výstupovému bodu. Ta byla dojednána zase s řidičem v ubytku za dalších obludných 150 K. Pouze upozorňuju, že na kopec nesmí holky, co maj zrovna periodu, protože dle zkušeností Guida, pak horu zahalí mračna a přijde bouře či jiná zkáza a pohromy. Nemá smysl těmhle lidem vysvětlovat něco o pravděpodobnostech vlivu menstruace na počasí, které dle předpovědi mělo být v den výstupu nejlepší za celý týden.  

Vyráželi jsme kolem půl sedmé ráno s balíčkem vajec, penkejkama a smaženou rejží v pytlíku jakožto snídaňovým balíčkem z rezortu Villa Ma'Rasai. Vody a sušenky jsme si raději přikoupili. Na Gamalamu se vyráží ze tří míst, my jsme tuším vyrazili z Moya nebo už nevim. Každopádně cesta vedla zprvu přes háje vzrostlých stromů hřebíčku (cengkeh), muškátového oříšku (pala) a skořicovníků (kayu manis) okolo obydlí místních chatrčníků, co tam sklízej koření a dřevo. Přecházeli jsme dvě zásadnější rokliny s vyschlým potokem. Sopka Gamalama má celkem 5 posů (sheltrů). Do prvního se škrábete celkem dlouho, pak už je vdzálenost mezi těmito odpočívadly kratší. 

 nahoře již s guidítkama a hokama ze SRN

U prvního se taky dá nabrat voda ze studánky plné komářích larev (pro bbulé nutno hodit desinfekční chloridové tablety či vzít přes filtr). Poslední pos 5 je před vrcholem, kde musí váš průvodce zaspívat Aláhovi známou odrhovačku, kterou hrajou mešity dole ve městě 5x denně už od půl páté ráno. Následuje upozornění, že ženy musí obléknout kaťata a dlouhej rukáv a vyrazí se na polední vyprahlou kamennou pláň. Ta je plná různejch vyvržených kamenů a špičatého vulkanického materiálu. Je tam vedro vemte si dost vody a pořádně se namažte. Dolů to pak už nějak seběhnete. Protože jsem si vzal ráno naprd ponožky do bot, které se mi v zapocených botech srolovaly, měl jsem puchýře na achilovkách. Takže druhý den po výstupu jsme opět sedli na motorku a jeli do města k lékárnici, která mi na to dala zázračnej zásyp. Ten to do dvou dnů zavřel bez strupu. Janina zase dostala krém na její pokousaný nohy od písčitých vší. Projeli jsme se ted den ještě po městě, zašli na kafe a džusy, do nákupáku a jen tak zevlivli. Do sultánova kratonu nás to nějak moc ani netáhlo. Navštívili jsme ještě vyhlídku nad jezerem Ngade (vyhlídka Danau Laguna Tangga Seribu) a to bylo asi z těch podstatných míst na Ternate všechno. Popravdě jsme podle plánu měli v sobotu odjet na vedlejší ostrov Tidore, kde jsme měli vylézt i druhou sopku Kiematubu, ale vzhledem k hojícím se puchýřům a skutečnosti, že máme za pár dní zase šplhat na Dukono jsme po zralé úvaze jeli rovnou směr Tobelo. V sobotu ráno po snídani jsme tedy s řidičem z ubytka za posledních obludných 100 K dojeli do přístavu, kde jsme si koupili lístky za stejnou cenu speadboatem do Sofifi na Halmaheře. Do speadboatu se vejde 12 lidí a tak byl za chvíli plnej. Cesta trvala asi 40 minut.  

Fotky z celýho ostrova Ternate najdete na rajčeti pod odkazem mrchrkrt.rajce.net

pokud chcete nějaký doplňující otázky, tak na benzíně se dal koupit litr  za 8500 Rp. a v lahvích ve vesnicích to už bylo za desítku. Gorengany furt stojej 4ks za 5 tisíc a Slunce na rovníku zapadá kurva rychle. do deseti minut je tma. Jinak se ptejte přes mail nebo FB či už sem si založil i Instáč.  :) miluju vás a hlavně ty z vás co jeli na Moluky dřív než na Bali. 

        

        

Ahoj Hanbáři a Hanbářky !

Další expedice po krásách neobjevené Indonésie má již jasný termín ! Poletíme s Quatarem ! za lahodných 14 001 Kč s 3,5 h přestupem v Dauhá. Tentokrát bude expedice samozřejmě pouze dvoučlenná (honeymoon).

V plánu máme dobrodružství hodné naší svatební cesty a to výlet na severní Moluky !

Zatím to vypadá slibně a snad i proudění vydrží. Tahle situace bohužel vyšachovala variantu opětovného projetí Sumatry. Ale alespoň ty děcka kamarádů odrostou a pak už to po 40cítce stejně bude o lejzy dovolených. 

Lisoy Jacku !

Nazdar Hanbáři.

Rok 2017 utek jako voda a přines řadu zásadních událostí. Nejhlavnější a nejšťastnější byla 17.června v Radvnaci, kde jsme se s Jančou vzali za slovo a vstoupili tak do druhého levelu. Před vstupem do třetího levelu jsme prožili zhruba následující úsek života :

https://www.youtube.com/watch?v=bPtBHjkktR0

Miluji vás všechny. V roce 2018 nás čeká honeymoon v Indošce, takže se máte na co těšit, rošťáci a roštěnky.

Užijte si se.

Kouťácí Jan a Jana z Janova hradu

Ahoj vespolek, tak trochu času uběhlo. Od posledního vejletu plynul rok a jedinej pádnej důvod proč s Jančou nebrázdíme tropy je naše plánovaná červnová veselka. Tak si alespoň vychutnejte tohle video, které je sournem naší loňský flákací dovolený. Flákací v úvozovkách. Pač sme měli jet Halmaheru, ale bylo sucho a požáry.

 Vaši Kouťácí